Že se spor mezi zaměstnanci jídelny a vedením pařížské univerzity Ecole Normale Super
ieure přiostřuje, jsem si všimla již na podzim, když jsem prošla kolem skupinky čítající asi deset studentů, k nimž promlouval jeden z kuchařů: „Vážení přátelé, situace je vážná…“, a snažila se dostat do třídy zabarikádované židlemi a lavicemi.
Poté mi začal chodit na školní mail jakýsi „stávkový spam“ skládající se z mailů od zaměstnanců jídelny, kteří nás upozorňovali, že jídelna bude (opět) uzavřena, a z mailů školního vedení informujícího nás o průběhu (neúspěšného) jednání se stávkaři.
Jádro pudla prý leží v tom, že zaměstnancům se nelíbí, že nemají smlouvu na dobu neurčitou jako profesoři, ale pouze roční kontrakt. To jim jednak přináší stres z toho, že mohou být každý rok odejiti, jednak mají problém si vzít hypotéku. Bouří se proto proti vedení školy, které s tím však nic moc nenadělá, neboť podle francouzského zákona musí být neprofesorští zaměstnanci univerzit najímáni právě pouze na rok. Je to jistá obrana proti příliš přebujelému státnímu aparátu, protože jakmile se ve Francii stanete státním zaměstnancem na dobu neurčitou, tak jedno víte určitě – zůstanete jím až do důchodu, ať (ne)děláte cokoli.
Ač nevím, na čí straně v tomto sporu stojím, již po několikáté jsem stávkaře podpořila koupí „sendviče solidarity“, jak nazývají své revolucionářské bagety. Nekoupila jsem si je ani tak z nějakých hlubších sympatií, ale protože jsem prostě měla hlad.
Hlad mě nedávno přivedl i na opožděný novoroční projev rektorky, který měl být zakončen slavnostním rautem. Madam nám přála vše dobré do nového roku a ujistila nás, že i když se někdy může zdát, že profesoři jsou naši protivníci, tak „nakonec vždy stojíme při vás.“
„Kdo je to ‘my’? Můžete to prosím specifikovat?“ Skočil jí najednou do řeči asi dvoumetrový obrýlený mladík v černé kožené bundě a ošoupaných džínech, s tmavými odrostlými vlasy hozenými na patku. Trochu mě to vytrhlo ze zasněnosti nad chlebíčky, co se na nás po celý projev smály, a vrátilo mě to do děje, který se začal odehrávat v místnosti příznačně nazvané „amphithéâtre“. Rozproudila se asi půlhodinová výměna názorů mezi studentským revolučním výborem čítajícím asi deset kluků a jednu dívku zahalenou šedým šátkem (je to jediná zahalená muslimka na škole, zároveň však také jedna z nejaktivnějších a nejkurážnějších holek vůbec). Rektorka stála uprostřed tohoto hloučku jak gladiátor mezi dravými šelmami a hájila svou pozici. „Vy si tady říkáte plytký projev, jak kdyby se nic nedělo, a neberete vůbec na vědomí vážnou situaci, jež na naší škole panuje!“ skákal jí neustále do řeči obrýlený chlapec a při každém jejím slově kroutil hlavou a prohrabával si svou vlnu ve vlasech ve stylu Johnyho Cashe.
„Když nedokážete vyjednat vyhovující podmínky pro náš-váš personál s ministerstvem školství, možná bychom mohli začít pochybovat o vaší autoritě a legitimitě,“ pouštěli se do ní studenti stále zas a znovu. Začínala jsem cítit sentiment k této drobné, sotva padesátikilové dámě v padnoucím kostýmku, která ač měla značnou výškovou nevýhodu, neztrácela hlavu a s ledovým klidem studentům opakovala své argumenty. Získala si tím můj obdiv, protože mít autoritu s dvoumetrovou výškou a zvučným barytonem není žádné umění, to dokáže s prominutím každý blbec (a bohužel to podle toho i často vypadá), ale sjednat si respekt se 160 cm a hláskem jako konipáskem, to je teprve umění, za kterým se musí skrývat víc než jen těžká váha.
Nakonec rektorka tuto tragikomickou hru zakončila katarzí v podobě výzvy k puštění se do stolů plných jídla, což ocenili všichni – revolucionáři i konformisti – a chlebíčky a dortíky zapíjeli francouzským vínem a oním slavným nápojem z Jůesej, neboť jak pravil jeden americký profesor: „We stand united under God and Coca-Cola.“
