Obraz druhý: Je pátek, kolem půl druhé odpoledne a ze závodní kantýny se ještě line zápach obědů (tipuji to na nějaký plátek hovězího masa s hnědou omáčkou a bramborovou kaší). Sleduji cedule „VOLBY“, stoupám po schodech s šipkami a míjím píchačky s docházkou. Celé mi to připadá jako velmi zdařilá retro kulisa do seriálu Vyprávěj (včetně unisexových záchodů s otřískanými dlaždičkami a zakrytými pisoáry). „Naše země, naše …“ (dosaďte si cokoli chcete)
Obraz třetí: Volební místnost pokrytá ošoupaným linoleem, jutové volební zástěny, na zdi provizorně zavěšen státní znak. Ještě rychle podepsat pečetitdlo urny, připnout vzory volebních lístků na nástěnku a pak už ve 14,00 otevřít dveře a vpustit zástup občanů.
Obraz čtvrtý: Myslela jsem, že se budu hlavně učit na státnice, ale dveře se netrhnou, chodí často celé rodinky včetně psů. Ač máme nějaké volby skoro každého půl roku, tak polovina příchozích pořád neví, v jakém jsou okrsku.
Obraz pátý: Bereme přenosnou schránu a s vyčáhlým dlouhovlasým místopředsedou komise se vydáváme vstříc sídlišti s dvanáctipatrovými paneláky. „Dobrý den, tady volební komise,“ ohlašuji nás do zvonku a připadám si jako soudružka s veledůležitým státním úkolem.
Otevírá nám křehká devadesátiletá paní o holi.
„Dobrý den, tak jsme tu s tou urnou,“ povídám jí a říkám si, jestli to nezní jako trochu nejapný vtípek. Paní je ale strašně vděčná, že může volit – vzor občanské ctnosti.
Je to trochu trapné, když člověk srovná všechny ty staré lidi, kteří se o holi belhají do volebních místností nebo si zajistí přinesení urny domů a zdravé lidi mladších ročníků, kteří nejdou volit z čiré pohodlnosti (ať už se jim nechce udělat těch pár kroků navíc nebo se zajímat o kandidáty a vybrat si). A nejtrapnější je, když se po volbách vztekají, že „důchodci volí komouše“. Ať si důchodci volí koho chtějí. Přijít k volbám je jednodušší než pak pořádat demonstrace proti výsledkům.
Obraz šestý: S dalšími dvěma členy komise odcházíme večer dřív, abychom si sami odvolili. Tak to tam máš, Zůzo…
Obraz sedmý: Sobota. Probouzím se v klídku kolem osmé, abych pěkně na devátou stihla dorazit do volební místnosti. Zapínám rádio, začínají zprávy: „Právě se otevírají volební místnosti…“
Do pytle! Rychle se oblékám a letím, abych tam přiběhla nejpozději v půl deváté. Zmatkářka.
Obraz osmý: Den se trochu vleče, už chodí míň lidí a já sedím jak na trní, jak to teda dopadne. „Dobrý den, občanský průkaz prosím,“ odškrtávám posledních pár voličů, kteří přicházejí na poslední chvíli.
Obraz devátý: 14,00. Zamykáme volební místnosti, odemykáme urny. Vysypeme stovky obálek na stůl, promícháme obálky z přenosných a nepřenosných uren a všechno přepočítáváme. V jedné obálce je prázdný papír s nápisem: „Nevybral jsem si kandidáta.“
V našem okrsku vyhrává suverénně Zeman. 196 hlasů oproti Schwarzenbergovým 168 hlasům. „Jak ho někdo může volit, to teda fakt nechápu,“ nedokážu zadržet svůj spontánní údiv až znechucení, které možná mohlo některé členy komise urazit. Co já vím, koho volili…
Zajímavé je, že ve vedlejším okrsku to dopadlo přesně naopak a Schwarzenberg tam měl náskok několika desítek hlasů. To se těch pár ulic, ač spolu sousedí, tak sociologicky liší?
Rychle všechno sepsat, podepsat, odeslat. Čekáme na pokyn předsedkyně komise, že vše je v pořádku a vydáváme se domů sledovat grafy, jak to vlastně všechno dopadlo. Ale jo, vlastně dobře. Sice mě zklamalo, že Z. Roithová měla tak málo hlasů a myslím, že bez té mánie o propadlých hlasech mohla mít alespoň 8-10 procent a K. Schwarzenberg by postoupil i tak. Ale kdo ví. Po všech těch průzkumech a výzvách jde vlastně těžko říct, koho chtělo kolik voličů opravdu volit. No snad ten „Karel“ vyhraje i druhé kolo – bude to asi hodně těsné, tak doufám, že tu nebudeme mít dalších pět let arogantního namyšlence. Ale byli jsme za Klause, budeme i po něm…
Poznámka na závěr: Nadpis berte jako nadsázku, služba to byla placená.