Je s podivem, že o tak zásadním dokumentu, který ovlivní směřování našeho vysokého školství, se v médiích píše pramálo (místo toho je plní pomluvy a lži politiků, resp. jejich „mystifikace“, jak se vžil nový pojem pro prachsprostou lež). Co má tedy nový zákon změnit?
Zavedení školného
Za prvé se počítá se zavedením školného. Návrh školného by měl být upřesněn v souvislosti s připravovaným zákonem o finanční pomoci studentům. Proti školnému nejsem, nicméně by se opravdu neměl podcenit onen zákon o finanční pomoci studentům, který zásadně reformuje systém stipendií na vysokých školách, a to jak pro sociálně slabé studenty, tak pro studenty nadprůměrné v studijních, vědeckých, uměleckých, organizačních či sportovních výsledcích. Dnešní almužna, kterou člověk s dobrým prospěchem či vědeckými publikacemi dostane, za tu snahu ani nestojí. Většinou totiž pokryje sotva dva měsíce životních nákladů. Když člověk místo učení pár hodin týdně překládá v obchodě bedny, vydělá si za rok víc. Návrh navíc neříká, komu školné připadne, zda přímo škole či ministerstvu, které je poté přerozdělí, a zda bude pevně stanoveno, na co smí být školné použito.
Diverzifikace vysokého školství
Školy se mají rozdělit na univerzity, resp. vysoké učení, odborné vysoké školy a specializované vysoké školy univerzitního typu. Univerzity se zaměří na vědeckou činnost a budou poskytovat vzdělání ve všech třech stupních, odborné vysoké školy mají připravovat hlavně bakaláře, v menší míře i magistry, poslání specializovaných vysokých škol univerzitního typu zatím není specifikováno. Počítá se i se zavedením dvouletého diplomovaného oboru. Cílem změny má být diverzifikace akademické a profesní kvalifikace. I tento záměr by nemusel být špatný, pokud bude správně uplatněn. Po formální boloňské reformě totiž české vysoké školství potřebuje i reformu obsahovou. Tříletý bakalář s navazujícím dvouletým magistrem by neměl být jen obdobou pětiletého magistra rozděleného jakousi podivnou čárou na půl. Bakalářský program má připravovat především lidi do praxe, magisterský program pak větší teoretiky schopné případně samostatně bádat. Nicméně mi uniká smysl dvouletého diplomovaného oboru, s jehož zavedením se také počítá, když už přitom máme vyšší odborné školy.
Radikální změna akreditací
Zásadním způsobem se má změnit i systém akreditací vysokých škol. Akreditační komise fungující doposud zanikne, nahradí ji Agentura pro kvalitu vysokého školství. Tato agentura je v návrhu zákona deklarována jako nezávislá, nicméně předsedu Agentury jmenuje prezident republiky na návrh vlády na funkční období šesti let, zbylých šest členů Rady Agentury bude jmenovat vláda na návrh ministra taktéž na období šesti let, jeden z těchto členů bude student jmenovaný na období tří let. Ředitele Agentury bude jmenovat a odvolávat na základě návrhu Rady Agentury ministr školství. Návrh zákona sice obsahuje formulku, že „členy Rady mohou být jen všeobecně uznávaní odborníci v oblasti vysokoškolského vzdělávání nebo vědy“, ovšem kdo ví, koho politici považují za uznávané odborníky – aby se tedy kolem obsazení Rady nakonec nestrhl podobný humbuk jako kolem obsazování mediálních rad.
Agentura již nebude jako akreditační komise vydávat akreditaci jednotlivým studijním oborům, ale univerzitě jako celku, a to na deset let. Tvůrce návrhu Jiří Nantl z ministerstva školství změnu vysvětluje nutností regulovat podivné studijní obory, které si dnes vysoké školy otevírají.“Dneska to není regulované nijak, každá vysoká škola si může otevřít jakýkoli studijní program, na který sežene docenta. Nově by musely popsat, v jakých oblastech chtějí působit a nevznikaly by nahodilosti, kdy si třeba škola, která je svou podstatou technická, řekne, že si otevře ekonomický obor, protože na něj někde sehnala lidi a protože se jí to krátkodobě vyplatí,“ říká Nantl. Možná jsem málo chápavá, ale jaksi mi nedochází, jakým způsobem bude tato změna více regulovat vznikání podivných studijních oborů. Vždyť i technická škola si může stanovit, že bude vzdělávat v oblastech „technologie, inovací, managementu a ekonomiky“ a schová pod to cokoli (resp. ani nic schovávat nemusí)…
Školy by měly také klást větší důraz na vnitřní hodnocení kvality. Na základě tohoto vnitřního hodnocení pak bude probíhat i hodnocení vnější pomocí Agentury (standardy pro vnitřní hodnocení však také stanovuje Agentura). Chod Agentury bude hrazen jednak ze státního rozpočtu (počítá se s třiceti miliony ročně), jednak z poplatků za vnější hodnocení, které budou muset Agentuře platit univerzity.
Nové orgány (samo)správy
Měnit se má i akademická samospráva. Akademický senát bude zachován, nově však bude zřízena tzv. Správní rada, která bude mít 5–9 členů, kteří nemohou být zaměstnanci nebo studenty školy a které bude jmenovat prezident republiky (u odborných a specializovaných vysokých škol ministr). Nejméně polovina členů správní rady bude jmenována na návrh akademického senátu, funkční období členů bude pět let. Správní rada bude například na návrh akademického senátu jmenovat a odvolávat rektora, stanovovat jeho odměnu a schvalovat různé návrhy předtím schválené akademickým senátem. Cílem této změny má být zapojení veřejnosti do řízení vysoké školy. V zásadě je to dobrý návrh, ovšem vše v něm stojí a padá s dobrovůlí prezidenta. Představa, že tyto osoby jmenuje současný prezident mi trochu nahání husí kůži. Zákon také nezmiňuje nutnost dělení univerzity na fakulty, naopak posiluje pravomoci univerzity jako celku, je tedy možné, že dojde k slučování a rušení fakult, přinejmenším jejich samospráv.
Bakalář s malým doktorátem, docent bez doktorátu?
Změny mají postihnout i udělování titulů, a to jak akademických, tak vědecko-pedagogických. U rigorózní zkoušky jsou například ve hře dvě varianty – buď se zruší, nebo ji bude moct vykonávat i bakalář po absolvování pětileté praxe v oboru. Nantl změny vysvětluje nedostatkem financí: „Navrhujeme zavést malé profesní doktoráty. K těmto doktorátům by měl být připuštěn také člověk s bakalářským vzděláním a relevantní praxí, kterou bude muset doložit. Tyto změny musíme provést, protože ne všichni jednotlivci si mohou dovolit studovat tak dlouho, jak je tomu dnes. Ani stát si to finančně dovolit nemůže.“
U vědecko-pedagogických titulů má jít o zjednodušení habilitace, která nebude doživotní. Docentem se také bude moct stát člověk bez doktorátu s praxí. Změna systému habilitace je asi třeba, neboť v současné době je získání docentury poměrně časově náročné a často závislé na zaběhnuté hierarchii na škole, kdy mladí vědci přes zkostnatělé struktury jen stěží pronikají. Mám však pochyby o tom, že docentem by se mohl stát i člověk bez doktorátu, stejně tak jako že bakalář by mohl získat „malý doktorát“ (někteří politici už by pak k získání „turbotitulů“ ani nemuseli obcházet zákony). To ať už se radši tyto obsolentní tituly zruší úplně…
Vztah ke klinickým pracovištím
Návrh zákona se také dotýká možné novelizace vztahu vysokých škol k zařízením pro výkon klinické nebo praktické výuky. V této oblasti mohu mluvit za veterinární fakultní kliniku, kde by studenti měli získat mnohem větší pravomoci, aby při službách nejen pozorovali lékaře, ale běžné výkony i sami pod dohledem lékařů prováděli. Cíle fakultních klinik by měly být vždy dva – ošetření pacientů, stejně jako výuka budoucích humánních či veterinárních lékařů. Tento druhý cíl by v žádném případě neměl být opomíjen.
Studovat alespoň osm hodin denně
A co ještě pracovní návrh zákona navrhuje? Například zjednodušit zrušení a fúze vysokých škol, regulovat pobočky VŠ, podpořit spolupráci s podniky a institucemi (neříká jak – možná pomocí Správních rad?). Obsahuje však i několik nesrovnalostí. Například u zmínky o kreditovém systému tvrdí, že jeden kredit by měl odpovídat 30 hodinám studijní zátěže a jeden ročník by měl obsahovat 60 kreditů. To však znamená 1800 hodin studijní zátěže za rok. Když si to člověk vydělí osmi, vychází mu 225 dní, tedy asi deset pracovních měsíců. Pochybuji však, že studenti po plných deset měsíců studují každý den osm hodin, nehledě na prázdniny.
Problematická by mohla být i formulace, že v souladu se zásadou rovného zacházení bude při prijímaní ke studiu „zakázána diskriminace z důvodů věku, pohlaví, sexuální orientace, […] zdravotního stavu, jazyka, […] sociálního původu, majetku, […].“ Přestože s tím lze ze zásady souhlasit, ve výsledku je diskriminace přinejmenším na základě zdravotního stavu u některých oborů v podstatě nutná, neboť studium medicíny, veterinární medicíny a dalších oborů není často pro zdravotně postižené osoby technicky možné. Stejně tak se musí velmi dobře připravit návrh školného a s ním spojených stipendií, aby nebyla napadnutelná formulka o diskriminaci na základě sociálního původu a majetku.
Jsou to tedy všechno natolik zásadní změny, že je od médií až diletantské, jak věcný obsah pracovního návrhu zákona ignorují a nepodporují tak rozvoj širší veřejné debaty.
Zdroje informací a citací:
Pracovní návrh věcného záměru zákona o vysokých školách
http://denikreferendum.cz/clanek/9931-reforma-vysokych-skol-rychle-nenapadne-nekoncepcne-radikalne
http://www.novinky.cz/veda-skoly/231641-reformy-ministerstva-skolstvi-vysokoskolsky-titul-za-pouhe-dva-roky.html?ref=boxD
http://zpravy.idnes.cz/univerzity-prestanou-nabizet-vsehochut-oboru-doslapne-si-na-ne-agentura-1lp-/studium.asp?c=A110329_143715_studium_bar
http://zpravy.idnes.cz/k-ziskani-maleho-doktoratu-by-mohlo-stacit-bakalarske-studium-a-praxe-1km-/studium.asp?c=A110309_113341_studium_bar