Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Tenhle kontinent není pro stopaře

Tak se zase po určité odmlce dostávám k psaní. Jeden semestr v zahraničí skončil, druhý ještě nezačal, a tak jsem se tak porůznu poflakovala doma a někdy s větším, jindy s menším úsilím předstírala aktivitu.

Takhle to dál nejde, říkala jsem si, musím někam vyjet. Lákalo mě Thajsko: příroda, lidé, politika, budhistické kláštery…

Navrhla jsem to kamarádce, učitelce na základní škole: „Maru, nechceš někam jet?“

„Proč ne, příští týden nám akorát začínají jarňáky.“

Reklama

„Super, tak jedem.“

Maruška je nejlepší spolucestovatelka – neřeší podružnosti typu: čím pojedeme, co uvidíme, kde budeme spát, zda je vše v dostatečném předstihu naplánováno… Neinformuje také každých pět minut své blízké, kde se zrovna nachází a neptá se, jestli se tam nacházet smí…

 

Z exotiky jsme nakonec ustoupily a vyměnily ji za postní duchovní obnovu v ekumenické komunitě v Taizé. Dva dny před odjezdem jsme si koupily jízdenky. Valentýnskou nabídku – dva lístky za cenu jednoho. Má to své výhody, žít v době bez konvencí.

„Tak v kolik si dáme sraz?“ volá mi odpoledne před odjezdem Maruška.

„V kolik to jede?“ ptám se.

„V půl jedenácté večer.“

„No tak to stačí dát si sraz tak ve čtvrt, ne?“ (příliš brzké srazy mi vždy přijdou zbytečné)

„No abys nepřišla jako vždy pozdě. Tak radši spíš v celou.“

„Takže v jedenáct?“ (už nevím, která z nás tento čas navrhla – zpětně jsme se k tomu nedobraly)

„Super, tak v jedenáct.“

(Bystrého čtenáře už jistě trkla naše zbrklost, nás ovšem doběhla až na Florenci.)

 

22,15: V rychlosti balím, vyřizuju emaily. Naposledy před týdenní abstinencí uspokojuji svou závislost na internetu. Čtu blog. Uklízím, aby mi pokoj v mé nepřítomnosti nedělal ostudu. Toto zkratovité jednání mě zásadně přepadá jen ve stresu, když nestíhám. Jinak neuklízím, jak je rok dlouhý.

 

23,20: píšu Marušce: „Neměj strach, do půl tam jsem. Ujelo mi metro a zapomněla jsem na večerní desetiminutové intervaly.“ Jedu jako vždy pozdě a jako vždy používám trapnou pražskou výmluvu na ujeté metro. Ty, kterým jezdí autobus do města třikrát za den, by asi nenapadlo vymlouvat se na dopravní prostředek, který jezdí každých pár minut.

 

23,28: Přibíháme k autobusu. Strkáme jakési stewardce lístky. Kroutí nechápavě hlavou. Jede prý do Berlína. My také kroutíme nechápavě hlavou, chceme jet do Metzu. Díváme se na jízdní řád… a tu nás trká naše blbost: autobus odjel před hodinou! Co teď? Popadá mě záchvat smíchu, další z projevů mého zkratovitého jednání v zoufalství či stresu, říkám tomu občas předsmrtná euforie. No nic, jedem to k Marušce zapít vínem, naladit se na francouzskou atmosféru a ráno jít na stopa.

„Já dneska potkala takovýho opilýho šamana, co mi věštil, že mě potká něco osudového. To je určitě znamení,“ říká Maruška.

„Tak to je každopádně znamení. Třeba si stopneme nějakýho arabskýho šejka, kterej nás odveze do svýho konkubinátu…“

„Nebo naopak v Taizé vstoupíme do kláštera,“ promýšlíme všechny možné scénáře. Pijeme a povídáme si s Maruškou a jejím spolubydlícím do tří do rána. Píšu kamarádce, že do Metzu asi nedojedeme, protože nám právě ujel autobus a stopem by to byla zajížďka. Píšu kamarádovi studujícímu v Lyonu, že osud tomu chtěl, abychom naopak poctily návštěvou jeho, ať tedy psychicky připraví svého muslimského spolubydlícího na návštěvu dvou nezahalených žen, které přespí u nich v pokoji. Spolubydlící prý není proti, odpovídá obratem.

 

Ráno vyrážíme na stopa. Z plánované půl deváté, kdy jsme už chtěly stát na plzeňské, je téměř deset. Počáteční nadšení vystřídává naštvání, že nikdo nestaví. Jo, tady to není jako v létě v Srbsku, kde čekací doba byla v průměru 5 min.

„Musíme s řidiči udržovat oční kontakt, to zabírá,“ shodujeme se a hypnotizujeme projíždějící.

Tipujeme, kdo nám zastaví: „Podle mě to bude rozvedenej chlápek kolem čtyřicítky, co si chce pokecat o svejch problémech s ženskejma. Takoví staví nejvíc,“ hádám.

Po chvíli nam staví čtyřicátník. Jestli je rozvedený jsme se nedozvěděly, vzal nás jen kousek na lepší stopovací místo.

Opět čekáme. Najednou se ozve zatroubení v zádech. Hurá, někdo nám zastavil a dokonce kvůli nám zacouval! Hrneme se k veselé společnosti v autě (mladý architekt, studentka farmacie a strojař), co nás veze až za Plzeň, kde nás vyhazuje u nájezdu na dálnici.

 „Hele, rychle, tamhle zastavuje další auto! Super, nečekaly jsme ani minutu!“ běžíme k nablýskanému Passatu.

„Dobrý den, občanský průkaz prosím,“ usmívají se na nás dva uniformovaní mladíci. Usmíváme se také.

„To my přece nevěděly, že nájezd na dálnici už je vlastně dálnice, že jo…“ snažíme se obměkčit strážníkovo srdce. Podařilo se. Policisté odjíždí. Chvíli čekáme, pak jdeme pangejtem a zkoušíme to znova. Policisty napadlo to stejné (kupodivu). I podruhé se usmíváme. Třetí pokus už ale radši neriskujeme a vydáváme se na menší cestu.  „Oční kontakt, oční kontakt,“ říkáme si při každém projíždějícím autě, kterých, pravda, není zrovna hodně.   

 

No a tak to šlo podobně až do Francie, do které jsme se od Plzně dostaly za pomoci čtyř řidičů. Ten poslední, rozvádějící se čtyřicátník, co se nám vypovídával z problémů se ženou, nás vzal svým sporťákem z Karlsruhe až do Mulhouse. Přemluvily jsme ho na benzínce.

„Nemusíte se mě bát,“ ujišťoval nás, když jsme nastupovaly do auta. „Já se vás totiž bojím možná víc než vy mě,“ díval se na nás zpočátku trochu s obavami.

„Vy jedete do Taizé? To je nějaké to křesťanské místo, ne? Tak to se tam za mě a mojí ženu modlete. Chce se se mnou rozvést a už tři týdny mě nepustila domů. Přitom já ji fakt miluju a udělal bych pro ní všechno, ale už to asi nemá

cenu zachraňovat. A já už se o to ani nebudu snažit, mám taky svojí hrdost. Stačilo, že jsem se před ní teď ve čtvrtek rozbrečel, protože jsem po třech týdnech viděl svou malou dceru. Tak se prosím za nás modlete, ať to nějak dobře dopadne.“

Už za tmy jsme dorazily do Mulhouse. Do Lyonu nám zbývalo ještě 400 km, venku pěkná zima, takže na spaní v kukuřičném poli jako v létě v Srbsku to nevypadalo. Z dalšího auta plného tří rozjívených arabských chlapců jsme si radši předčasně vystoupily, protože to nevypadalo úplně slibně (z našeho pohledu). Přece jen ta cesta nemusí být zas tak osudová, jak předpověděl opilý šaman. Nakonec nám zastavila milá pětatřicátnice, co nás sice popovezla jen 30 km, ale zase na dobré místo, kde nás vzápětí nabrala turecká rodina žijící ve Francii.

„Máte štěstí, že jsme tu jeli. Francouzi by vás nevzali. Podívejte se, jak jsou všichni sobečtí a individualističtí. Všichni jedou sami v autě. To v Turecku jsou mezilidské vztahy mnohem lepší,“ říkali nám.

„Francie je zvláštní země. Všechno tu jde od desíti k pěti. Turecko se teď vyvíjí mnohem lépe,“ souhlasila s rodiči asi osmnáctiletá dcera.

 

Vystupujeme v Montbéliard. Začíná pršet. Je jedenáct v noci, před námi ještě 330 km. Než stíháme vymyslet náhradní variantu, kde přenocujeme, zastavují nám dva typičtí Francouzi: štíhlí elegáni se zvlněnými vlasy, vystouplými lícními kostmi, propadlými tvářemi a ostrým nosem, právě večeřející bagetu.
„Máte pěkný štěstí, stopli jste si jediný auto, co ještě teď v noci jede z Montbéliard přímo do Lyonu. Pomáhali jsme tu s organizací fotbalového zápasu Olympique Lyon.“

Hola hej, dvě ráno, konečně Lyon!

(Tímto se omlouvám Honzovi, že jsme ho ve dvě ráno vytáhly z postele a děkuji mu za vřelé přijetí pocestných! pozn. aut. dodaná po přečtení a komentování článku kamarádem z Lyonu:-)

 

Nědělní dopoledne jsme strávili po francouzsku (alespoň tedy tak, jak se nedělní dopoledne trávívala dřív): nejdřív v kostele na mši, pak s křupavou bagetou s kozím sýrem a vycházkou na zeleninový trh. Kolem poledne si procházíme krásné město připomínající Prahu a zastavujeme na příhodném stopovacím místě. Prší.

„Není to úplně lehce vydělanej chleba, to stopování,“ stěžujeme si po hodině čekání v dešti.

„Až budu mít auto, tak určitě budu brát stopaře,“ dušuju se. Jestli teda ještě nějací budou. Už teď jsme byly za exotky a většina řidičů nám říkala, že už roky žádného stopaře neviděla. Po další půl hodině začínáme propadat skleslosti.

„Jste sobci, sobci, sobci, abyste věděli!“

„A neekologický!“

„A nudný!“

„A nesociální!“ 

„Jo a styďte se! Všichni jedete sami. No, třeba vy, pane!“ Ulevujeme si a rezignujeme na teorii udržování očního kontaktu.

 

Konečně nám opět zastavuje auto s třemi arabskými kluky (jinými než u Mulhouse). „Buďte rádi, že jsme tu jeli, nás se nemusíte bát, my jsme muslimové,“ říkali nám a vzali nás na dvacet kilometrů vzdálenou benzínku.

„Jo, nebýt muslimů, tak tu ještě zahyneme v dešti a chladu a kolem nás budou jezdit ateističtí Evropané v nablejskaných autech,“ vážně-nevážně konstatujeme a třeme si prochladlé ruce.

 

Poučeny, že se spoléháním se na dobrovolnou pomoc příliš daleko nedojdeme (resp. nedojedeme), vnutily jsme se do auta jakémusi mladíkovi.

„Jé, vy ste Češí? Tak to si budeme rozumeet,“ povídá v češtině s francouzsko-moravským přízvukem Vašek, který díky české mamince do sedmi let vyrůstal ve Zlíně. Pokecali jsme si o Česku, o Francii a dalších věcech, takže cesta utekla jak voda a jen co nás pak vysadil, už nás hned nabral poslední dobrák, který nás vzal až do Taizé.

No tak sláva nazdar výletu!

 

V Taizé nás hned vítají dva dobrovolníci – Haike z Holandska a Stephan z Rakuska bez levé ruky. „Jak jste dorazily?“ ptají se.

„Stopem z Prahy,“ usmíváme se.  

„Crazy Czechs!“ …děláme čest naší pověsti. Haike nám představuje denní program v Taizé: „Tak třikrát denně je modlitba se zpěvy v kostele, dopoledne biblické skupinky a odpoledne se pracuje, já tu třeba většinou něco stavím, i když mi to vůbec nejde, protože mám obě ruce levé.“

„To je ještě dobrý, já nemám levou žádnou,“ sarkasticky odvěcuje Stephan. Nálada je tu, vidím, i v těžkých chvílích veselá.  

 

No, co bych se rozepisovala, týden utekl jak voda, vesměs podobně jako v článku, který jsem psala na podzim, a ve videu na stránkách Taizé. Tedy kromě posledních dvou dní, které jsme se rozhodly strávit v tichu a meditaci, což určitě stojí za to, obzvlášť pro ty, kdo stejně jako my jinak nezavřou pusu a věčně přemýšlí nad deseti tisíci věcmi najednou.  

Atmosféru v Taizé víc nepopisuji ani proto, že je prostě slovy nesdělitelná, musí se zažít. Někdy si říkám, proč lidi láká jezdit do východních budhistických klášterů, když stejně krásné transcendentní chvíle je možné zažít i v klášterech evropských.

Zakladatel komunity, bratr Roger, chtěl původně vytvořit malé společenství nanejvýš dvanácti bratrů. První pocestné, kteří přišli v 60. letech, bratři dokonce vehementně odmítali, protože je návštěvy rušily. Dodnes nikdo nedokáže vysvětlit, jak se vlastně lidé o komunitě v Taizé dozvěděli a proč jich sem začalo přijíždět stále víc a víc (navíc v době bez internetu). Každopádně když bratr Roger viděl, že něco (ať už je to cokoli) mladé na Taizé prostě přitahuje, řekl svým spolubratrům: „Jestli sem Bůh volá mladé, nemůžeme být k tomuhle volání hluší.“ Dnes sem přijíždí kolem sto tisíc lidí ročně.

 

Koho by lákalo vydat se do Taizé na oslavy Velikonoc, při kterých se tam sjíždí na 4000 lidí z celého světa, ať se podívá sem na pozvánku a co nejdříve (nejlépe ještě dnes, kvůli registraci) se přihlásí na mail [email protected].

 

P.S. Ještě malé vysvětlení titulku: Možná si říkáte, proč název „Tenhle kontinent není pro stopaře“, když jsme nakonec v pohodě dojely. Jednak jsme asi trochu zmlsané z krátkého čekání v některých „méně rozvinutých zemích“, a pak jde o parafrázi toho, co nám říkali dobrodinci, kteří nás vzali. „Arabští (resp. turečtí) řidiči“ nám to říkali ve vztahu k tomu, že Evropani jsou příliš sobečtí a individualističtí, „evropští řidiči“ zase poukazovali na to, že v dnešní Francii by teda určitě nestopovali, s ohledem na nebezpečnost některých lidí (majíce na mysli povětšinou Araby). Zajímavý paradoxní pohled dvou různých kultur na sebe navzájem…