Střípky z Hamburku

Svatodušní svátky, týdenní prázdniny… není to špatné, studovat v zemi, kde se dodržují křesťanské tradice, říkám si, když se těším na malou meziškolní přestávku. Na druhou stranu to, že tu zkejsnu jak Sauerkraut do poloviny července je druhá strana mince německého vzdělávacího systému…

Původně jsem chtěla vyrazit stopem poznávat krásy Deutschlandu, ale osvědčení stopovací partneři byli zrovna vytíženi jinými aktivitami, tak jsem slevila o jeden dobrodružnostní level níž a se spolujízdou se vydala přepadnout kamaráda pobývajícího na studijním pobytu v Hambuku.

 

Echte Hamburger

Hned při výstupu v Hamburku na mě dýchla úplně jiná atmosféra než panuje v Drážďanech. Tady to žije, tady se dělá obchod, tady se nakupuje, pije a do noci tancuje – žádné provinční, i když krásné Drážďany. Ani Praha se místnímu přístavnímu duchu nevyrovná. V Praze, když není zrovna červen a uličkami se nevalí proud turistů, chcípl pes (případně předtím ještě stihl pokakat chodník). Kdežto tady se po ulicích prochází hlavně „echte Hamburger“ – chic, všech odstínů pleti, protože „echte Hamburger“ dnes znamená jak nejbohatší smetánku Německa (víc jak 2 procenta Hamburčanů jsou milionáři), tak imigranty (kteří tvoří přes 30 procent obyvatel Hamburku). Případně se tyto dvě kategorie překrývají, protože klišé chudého, neschopného imigranta tu zdaleka není pravidlem.

Kamarád mě přivítal v slušivé polo košili, tříčtvrtečních pláťákách a modré námořnické bundičce… „Člověče, tobě to nějak sekne. Jsem si měla taky přivézt nějaké fajnovější kousky, ať ti tu se svými hadry z „Ossi cóny“ nedělám ostudu…“ strachuji se.

Rozhlédla jsem se a kochala se fešnými chlapíky s důmyslnými detaily (bekovka, šála, svetřík…) Škoda, že tolik Čechů se ještě odmítá vzdát svého upoceného reklamního trička a sandálů s ponožkami („Nebudu se přece fintit jak nějaká buzna…“)

 

Svatodušní vsuvka

Večer na Reeperbahn, do víru Sodomy Gomory, tancovat do rána a pak vyrazit rovnou na rybí trh na břehu Labe… Takový je tradiční sobotně-nedělní program Hamburčanů. My jsme to až do pěti do rána, kdy rybí trh začíná, nevydrželi a zabalili to asi ve dvě.

Ale do kostela jsme se v neděli vykopali, obzvlášť když jsou ty svatodušní svátky, že jo. Pěkně po ránu na kolech přes přístav, pozorovat vyfiklé párečky, co jedou na mši ve fešáckých kabrioletech, s vlajícími šátky za hlavou…

Varhaník v kostele narvaném k prasknutí byl naprostý hudební génius, co střídal Bachovy varhanní oratoria s jazzovým improvizováním na černé koncertní křídlo. A nikdo nekroutil pobouřeně hlavou a nepodivoval se, zda je jazz „liturgicky v richtigu“: Hamburčani nejsou žádní staromilci, co musí mít všechno s několikasetletou tradicí…

Po mši před kostelem trh s pochutinami ze všech koutů světa – protože o svatodušních svátcích se mimo jiné slaví vzájemné porozumění lidí navzdory různým jazykům:

 „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“

 […]

„Byli ohromení a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?“

[…]

„Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a služebnice sešlu svého Ducha a budou prorokovat.“

 (Skutky 2,3-4; 15-18)

A tak jsme si po mši dáva li všemožné specialitky od krevetových placiček po smažené bánany, kochali se pohledem na ženy v zajímavých róbách z Burkina Faso, které připomínaly paní Chiquitu z nálepek na banánech – nebo spíš dívku z obalu fajnové sedmdesátiprocentní hořské čokolády – a všechny ty exotické krásky si fotili. A taky jsem si musela vyfo tit jednu „echte Hamburgerin“ – šarmantní starou dámu (miluju šarmantní staré dámy), co procestovala celý svět a z patnáctiletého pobytu v Oxfordu si přivezla gesta anglické lady. Nyní prý plánuje napsat knížku, ve které vyvrátí představu, že ženy dřív jen seděly doma a štuplovaly ponožky.

 

Kapitánské rodinky

Pak jsme se vydali na kolech do nejbohatší čtvrti plné starých kapitánských vilek Blankenese. „Tak jsem si říkal, že nemusí být špatné nabrknout si nějakou echte Hamburgerin. Krásnou holku, se kterou člověk dostane i nějakou takovouhle vilku,“ zasnil se kamarád.

„A to by ti nevadilo, že by se k tobě chovali jak k chudýmu příbuznýmu?“

 „To by záleželo. Já si tyhle zbohatlíky přestavuju jako takový ty rodiny typu: krásná dcerka se stejně pěknou pohodovou mámou (která spíš vypadá jak její sest

ra než matka), a která se do svýho zetě vlastně taky tak trochu zamiluje, protože její manžel je věčně vytížený byznysem a není doma. Kolega z práce se chtěl taky vetřít do modrý krve. Dokonce se dostal i do hamburskýho bulváru, ale pak ho ta holka prokoukla a rozešli se,“ představil mi obraz „typické hambur ské smetánky“.

„Já bych si bohatýho muže vzít nechtěla. Bohatí chlapi se k své ženě často chovají, jak kdyby si ji taky koupili. Pořídili si matku, milenku a služku a když je zboží vadné, tak ho vymění.“

A tak jsme se kochali výhledem na Labe a na krásný Hamburčanky a štramácký Hamburčany a taky na úhledný pěstěný zahrádky před jejich vilkama…

„Stejně je zvláštní, jak si lidi v anglosaských zemích potrpí na krásu. Všechny zahrádky pěkně upravené, posekané, nikde žádný nepořádek…“ přemýšleli jsme.

„To jo, u nás je zahrada hlavně k užitku a ne k okrase pro kolemjdoucí jako tady. V Čechách většině lidí nevadí, že mají na zahradě kolečko, kolem rozházené fošny a jiný nepořádek, nezastřižený trávník a nezakrytý kompost… ´Dyť je to moje zahrada, tak co…´“

 

Proti proudu

K večeři jsme si chtěli dát „echte Hamburger“ v Burgerkingu. A jak jsme si přivazovali kola před St. Pauli teátrem, tak se s námi dal do řeči postarší pár.

„Z Prahy? Tam jsem byl asi před třiceti lety. A když jsme chtěli lepší místa v opeře, tak stačilo dát uvaděčce pět marek. Tak je to pořád, co?“ povídá pán (šmrncovní, jak jinak).

„Ne, tak už to není.“

„Dneska člověk musí dát dvacet?“ směje se.

„No, přinejmenším…“ smějeme se taky. „Ne, dneska už se fakt tolik neuplácí. Alespoň v mladé generaci ne,“ musíme zlepšit naši reputaci (a doufám, že nejen slovy). 

„My jsme včera oslavili 25leté výročí svatby. A dnes jsme tady a pozorujeme lidi, protože nás to baví. Když je člověk bohatý, tak musí dělat obyčejné věci, aby se nenudil,“ pokračoval pán. „Až budete taky bohatí, tak tomu budete rozumět.“

„Já bych nechtěla být bohatá,“ říkám mu.  

„Ale nepovídej. Víš co řekl Oscar Wilde? ´Mladým lidem se zdá, že peníze jsou to nejdůležitější v životě. Když zestárnou, vědí to už najisto.´ To si zapamatuj.“

A pak se zadíval na prostitutky stojící na rohu ulice.

„Lidi si myslí, že tohle jsou kurvy. Ale není větší kurva ta, co si tě vezme pro peníze?“ filozofoval.

„A co studujete? Učitelství?“ obrátil se zpět na nás. 

„Ne,“ řekli jsme zároveň.

„Ale ty bys mohla studovat učitelství,“ podíval se zase na mě. „Učitelství je dobrá práce pro ženy, vy máte rády děti.“

Dost jsem se musela usmívat, protože já bych zrovna učitelkou fakt být nemohla. Že má většina žen více či méně ráda děti ještě neznamená, že by je zrovna lákalo mít jich plnou třídu. Muži přece taky nechtějí být všichni automobilovými závodníky…

„No nemysli si, vy ženy si nemůžete tolik vybírat, co chcete dělat, protože vás v půlce prací nebudou muži respektovat.“

„Tohle neříkejte, Vlaďka je velká bojovnice,“ usmíval se kamarád, protože věděl, že pán brnkl na mojí notu.

„Je to nespravedlivé, protože nejsme o nic hloupější, ale takovej je prostě svět. A mění se jen pomalu,“ promluvila pánova manželka, opírajíc se o štangli u chodníku.

„Já myslím, že se naopak mění docela rychle. Ještě před sto lety nemohly ženy ani volit a dneska tu máte kancléřku,“ povídám.

„Jenže ten předsudek stále zůstává. Merkelovou taky mnoho ostatních politiků nerespektuje, s tou její ekologickou politikou a tak. Je málo tvrdá…“

„No a co Thatcherová, Albrightová?“ namítám.

„To jsou výjimky. Ale mají to těžké.“

…Jo, uznávám, že ženská asi vždycky bude mít těžší se prosadit, už jen pro svůj křehčí vzhled. Když vejdu do místnosti já – jak říkala babička: „za groš kudla“ – tak to má trochu jiný efekt, než když vejde hřmotný dvoumetrový/metrákový chlap. A taky asi budeme celý život narážet na předsudek, že ženu přece nemůže od přírody zajímat matematika, fyzika, politika, ekonomie, filozofie, teologie… „Na co si to ta holka hraje,“ myslí si pár domýšlivců. Jenže co má člověk dělat, když ho to prostě baví? Vařit, prát, štuplovat ponožky a zbláznit se z toho? Ne ne, mně prostě zatím stojí za to vydávat tu energii navíc a jít proti proudu… Možná, že mě to jednou bavit přestane, že si mávnu rukou a řeknu si: „Co bych se s těma domýšlivcema dohadovala. Stojí mi to za to?“ A možná mě to taky bavit nepřestane. Tím spíš, že nejsem jediná „bojovnice“ na světě, a že nás je čím dál víc…

 

Pod mostem na trase Vltava-Labe-Elbe

Další den jsem se vydala do hodně „hip čtvrti“ Sternschanze. Spousta kavárniček a restaurací a módních obchodů. Ulice plné lidí vysedávajících na zahrádkách hospod. Tohle nám v Praze taky trochu chybí – nějaká studentská, umělečká čtvrť, kde to 24 hodin žije. Ne, že by taková místa nebyla, ale jsou trochu moc roztroušená. Možná Žižkov kolem Vystřelenýho voka má našlápnuto správným směrem, ale ještě to bude nějakou chvilku trvat…

A pak jsem došla k squatu s pár posedávajícími chlápky, co mluvili polsky. „Vy jste z Polska? Tak to zdravím, já jsem z Čech.“

Tu jeden z nich hned vyskočil: „Konečně po pěti letech někdo z Česka!“ objímal mě s nezakrytou radostí bezdomovec Roman z Prahy.

A pak mi vyprávěl pár bezdomoveckých historek: „No tak jdeme po ulici a najednou peněženka, ty vole. No vevnitř nic moc, no. Páďo nebo tak. No ale kreditka a na ní napsanej PIN, ty vole! No tak jdem hned k bankomatu. No já myslel, že se poseru. Dvacet vosm táců! No co ti budu povídat…“

[…]

„Jo ty teď studuješ Drážďanech?  No tam jsem taky jednou byl. No a potkal jsem tam nějakýho chlápka, tak se ho ptám – jakože německy, ne – jestli nemá nějaký peníze. No a von mi vodpoví česky, že ne. No tak nic, no. A pak se za chvíli vrátí a pozve mě do restaurace. No tak jdu s ním a von mi tam dá vobálku, a že prý ji mám votevřít až vodjede, ty vole. Kroutím hlavou, ale tak co. No a když vodjede, tak ji otevřu… A tam tisíc euro! No já myslel, že mě picne, ty vole! No tak jsem jel hned do Prahy za klukama… No víš jak…“

[…]

„A jak jsi se sem dostal?“

„No to je taky historie. Sem sem jel pět dní. Na každý stanici nás vyhodili. No a pak jsem tu bydlel tři měsíce u Zdeňka a teď už jsem pátej rok tady, ty vole. No a ty jsi první Češka, co tu potkávám!“

A pak ještě nechal pozdravoval libeňské bezďáky, se kterými si občas dáváme pivo, když venčím psa. „Jé, ty znáš Petra? No jasně, tak ho pozdravuj, ty vole, dyť já s ním taky nějakej ten pátek bydlel!“

„Od koho mám pozdravovat?  Od Romana z Hamburku? Ví že jsi tady?“

„Vod Mimina. Řekni mu, že ho pozdravuje Mimino, a von už bude vědět…“

 

Miniaturní svět

V úterý návštěva Miniaturwunderlandu – největšího modelu železnice na světě.

Postavili ho dva bratři-dvojčata, kteří si chtěli splnit svůj dětský sen. Nejdřív si provedli internetovou anketu fiktivních turistických atrakcí, jestli by vůbec taková železnice přilákala lidi – mužští respondenti ji umístili na druhé místo (za pivní muzeum, které v Hamburku dodnes neexistuje), ženy na poslední.

No a dnes sem přichází přes milion návštěvníků ročně (muži i ženy) a obdivují přes 1300 m² modelu železnice, ale i měst, hor, lidí (s peprnými detaily jako je např. muž očurávající stromek, ženy opalující se nahoře bez, či pár užívající si milostnou chvilku v poli). Je tu Německo, Rakousko, Švýcarsko, Skandinávie… jen Česko mi chybělo.  

 

Americký sen

No a odpoledne jsem si musela prohlídnout jednu starou loď, protože co když zrovna tuhle stavěl děda? V podpalubí se nacházela výstava o emigraci: Hamburk byl v 19. století bránou do světa a mezi lety 1850-1934 z něj odplulo za svým „americkým snem“ přes 5,5 milionů lidí. Stejně mě tahle odvaha nepřestane fascinovat: opustit všechno své jisté a vydat se do neznáma, aniž by člověk věděl, zda se vůbec někdy vrátí domů. Obzvlášť tehdy, když se musel tři týdny kamsi plavit a cíl byl o něco málo známější než „Hic sunt leones“…

A pak konečně po těch týdnech bez ničeho spatřit Sochu svobody na Ellis Islandu… země zaslíbená na obzoru, země svobody a nekonečných možností…

To pak není divu, že Amerika je tak úspěšná, když se tam sešli de facto ti nejodvážnější z nejodvážnějších, kteří věřili jen Bohu a svým schopnostem…

 

Námořnická holka

Večer jsem se ještě podívala do Seaman’s clubu, křesťanské stanice pro námořníky vybavené barem, kulečníkem, telefonem i modlitební místností se svatyněmi všech velkých náboženství světa…

„Když jsi na moři a vlny cloumají lodí a ty máš strach, že se potopíš, tak když se pak najednou všechno uklidní a vysvitne slunce… nemůžeš nevěřit v Boha,“ říkal mi jeden Filipínec. Filipínci tvoří 70 procent námořníků, co sem připlouvají s kontajnerovými loděmi. „A kam pokračujete?“

„Do Tangeru.“

„Co vezete?“ jsem zvědavá.

„Kontajnery. Nevíme, co je uvnitř. Přijď se podívat zítra, provedu tě po lodi. Odpoledne odplouváme.“

„To asi nestihnu. Ale někdy bych se určitě ráda stavila. A mohla bych se stát členem posádky?“ Být námořnicí nebo cirkusačkou, to byl vždycky můj sen…
„Proč ne. My sice na palubě žádnou ženu nemáme, ale na jiné lodi pracuje korejská inženýrka a jinde taky mají námořnice“

 „Já jsem taky chtěla pracovat na lodi,“ říkala mi pak vedoucí stanice Seaman’s Club Abegail Fortich, Filipínka žijící v Německu. „Jenže chlapi nás rádi podceňují a myslí si, že bychom to nezvládly. Přitom my toho zvládneme hodně. Víc než si myslí.“ Jo jo, recht má…

Tak jsme pak seděli na baru s námořníky a povídali a povídali. Hned bych s nima zítra odjela kamsi do dálek. Do Tangeru, do Ameriky, kamkoli…

„Tak co, jaký to bylo v tý stanici?“ ptal se mě pak pozdě večer kamarád.

„Super. Akorát jsem si nestihla poznamenat všechno, co ti námořníci říkali, a jak jsem se pak s nima trochu opila, tak si to teď nepamatuju.“

„Ty jseš fakt případ…“

 

Adamovo pokušení

Na zítří jsme jeli kolech k Ostsee přes pěkné hanzovní městečko Lübeck. A najednou vidím jahodové pole. A neoplocené… Zasvítily mi oči – tohle je další z mých snů. Třešňový sad a jahodové pole…

„Pojď si natrhat,“ říkám kamarádovi.

„Ne, to se nedělá,“ je zásadový. Zapůsobila na něj asi cesta po Dánsku, kde lidi nechávají na ulici pytlíky s ovocem ze své zahrádky, vedle nich talířek na peníze a kupující tam sami od sebe podle cenovky opravdu hází peníze… protestantská morálka. Jenže já jsem katolička a k tomu navíc z ateistické země… A tak nevydržím a láduji se jahodami.

„Vždyť to tu trhají všichni, podívej,“ ukazuju na staré paní venčící psy, které si také pochutnávají.

„Ale já nechci.“

Tak mu alespoň přináším pár natrhaných jahod.

„Nechci.“

„Ty nemáš rád jahody?“

„Mám, ale nevezmu si.“

… tak Eva tentokrát nesvedla Adama.

Mám z toho trhání pak trochu výčitky svědomí (i když ne, že by ty jahody nestály za to) a dušuju se, že příště pokušení taky odolám. Musíme tu protestantskou morálku přinést taky trochu do Čech, že jo. Když už takhle rajzujeme po celý Evropě, tak ať to má taky trochu smysl…

 

Dráma na konec

Předposlední den jsem ještě chtěla vidět malebné předměstí Hamburku, Altes Land. Jsou to vesničky s krásnými domky po holandských přistěhovalcích a s ještě hezčími protestantskými dřevěnými kostely se stropem vymalovaným jak hvězdné nebe. A tak jedu na kole a kochám se dřevěnými domky, ovocnými sady a majáky a taky se zastavuju na koupání v Labi (s kontajnerovými loděmi v pozadí). Po několika prokecaných dnech není nad to být chvíli sama – jet a přemýšlet a pozorovat přírodu a čekat pod střechou kostela, než se přežene letní bouřka…

A když pak rychle vyrazím do ještě mírného deště a těším se, že už mi k zastávce S-bahnu chybí jen asi kilometr, jedu co nejrychleji můžu, ať už jsem co nejdřív doma… tak mi najednou do cyklostezky zabočí dodávka. Rána jak hrom. Kolo letí na jednu stranu, já na druhou.

„Nein!“ stihnu ještě vykřiknout, když přistávám kdesi na zemi a vidím, že auto se pohybuje dál. Ta vteřina strachu, kdy vím, že ležím pod autem, ale nevím, jestli celá nebo jenom z části… A pak už jen děsná bolest, jak se dodávka projede zadním kolem přes mojí holeň a kotník.

Auto zastavuje. Vybíhá chlapík. To, co už jsem párkrát zažila z pohledu svědka si teď zakouším z druhé strany. A celé je to tak trochu vzdálené, jak kdybych se na sebe dívala ve filmu. Takové zvláštní déjà-vu.

„Scheiße! Jste v pořádku?“

„Ja, ja, kein Problem,“ říkám, ale jak se celá klepu a silou vůle zadržuju slzy (protože velký holky přece nebrečí), tak asi nezním moc přesvědčivě.

„Kde vás to bolí?“

„Trochu noha, ale to je dobrý,“ říkám a přitom se asi podělám bolestí.

„Dobrý den, srazil jsem autem holku. Je při vědomí, přejel jsem jí nohu….,“ volá sanitku.

„Co se stalo?“ vychází nechápavě z domu, ke kterému muž odbočoval, jeho manželka.

„Dělej, přines deku! A vodu a nějakou dezinfekci!“ volá na ni.

„Já jsem fakt nechtěl. Já jsem vás neviděl. Zapomněl jsem na cyklostezku,“ omlouval se.

“To je v pořádku,” ujišťuju ho… Měla jsem z pekla štěstí a ocelové kosti k tomu (protože od malička piju litr mlíka denně), a tak jsem skončila jen pohmožděná a pěkně modrá. Ale vlastně bylo docela zajímavé zažít tohle v první osobě. A taky jsem se alespoň projela německou sanitkou s pěkným saniťákem („fešáčik“, jak by řekla bývalá spolubydlící).

 

„To máš za ty včerejší jahody,“ přísně mě doma pokáral kamarád.

„No jo, no…“

„A kdo tě ošetřoval, doktorka nebo doktor?“ ptal se.

„Doktorka.“

„Mladá?“

„Mladá. A pěkná.“

„Ach,“ zasnil se. „Sen každýho chlapa – aby ho ošetřovala mladá, pěkná doktorka.“

 

Tak po hambursku „Moin, moin!“ a nebo taky po česko-námořnicku „Ahoj Hamburku!“

 

P.S. Omlouvám se všem příznivcům německého týdeníku, že teď asi koncem semestru moc nebudu stíhat informovat o novinkách u sousedů… Tak místo toho alespoň jedno německé video pro zasmání: http://www.youtube.com/watch?v=vcAN-Efb57I