V neděli skončilo fotbalové mistrovství světa žen. Německý manšaft (či spíš frauenšaft) obhajoval titul, ale nakonec se jim to na domácí půdě nepovedlo a Němky skončily čtvrté (za Japonskem, USA a Švédskem).
Překvapilo mě, jak velkou pozornost si tu ženský fotbal získal, jak se vysílal v hospodách a na plátnech na ulicích a auta jezdila s německými vlaječkami… protože na to z Čech moc nejsem zvyklá. Chtěli jsme se na nějaký ten zápas taky vydat, jenže lístky byly nekřesťansky drahé a vyprodané a taky mě fotbal moc nebere (když teda nehrajeme alespoň o to první místo, případně když se sama neponořím do mače na táboře – což většinou skončí ukopnutým palcem, ať už mým či kohokoli jiného nacházejícího se asi tak v poloměru metr ode mě).
A tak i když jsem chtěla jít na stadion Rudolfa Harbiga a užít si takové to pravé fotbalové šílenství s pivem v jedné a „wurstem“ v druhé ruce, volat „Ladies, go!“ a zjistit, jestli se na ženském fotbale strhnou nějaké bitky mezi skalními ultras, tak nakonec jsem se bohužel nedostala ani k jednomu z toho. Dokonce ani černo-červeno-žluté ponožky, kterými jsem chtěla Němkám vyjádřit podporu (Češky bohužel nenastoupily), jsem si nekoupila. Asi o ně byl dost boj a hned se vyprodaly. Tak co se dá dělat, snad někdy příště.
Jenom doufám, že jak tu nastoupily Severokorejky proti „Jůesej“ a prohrály 2:0 (a to i přes doping, který se jim prokázal), tak že je po téhle velmi symbolické prohře nepostavili někde v Pchjongjangu ke zdi a všechny je nepostřílely, chudinky malý hladový.
Když se to vezme kolem a kolem….
A když už jsem u sportu, tak u něj i zůstanu a přejdu k městské cyklistice. Takřka všichni tu vlastní nějaký ten bicykl, takže je často problém zaparkovat před školou a americký učitel nad tím kroutí hlavou, že přeplněné autoparkoviště by pochopil, ale cykloparkoviště?
Já jsem tu naprosto nadšená z cyklostezek, které jsou povětšinou pěkně široké, udržované a nekončí v půlce trasy, jak se to občas stává doma. Tuhle jsme vyšli z menzy s dopravákem Vojtou a za nosičem našli reklamní letáky, jaké člověk nacházívá za stěračema auta, a on na to povídá: „Tomu říkám rozvinutá cyklistická doprava.“
A protože Vojta je sám velký cyklista, tak úroveň cyklostezek v Česku je naším častým obědovým tématem (a shodli jsme se, že je povětšinou dost tragická) a mě jedinou nadějí naplňuje, že ji chce Vojtěch pozvednout, a poněvadž je to velmi schopný mladý muž, tak mu věřím, že to dokáže, a už se těším, až taky budu jezdit bez problémů na kole do školy a do práce a budu se míjet a zdravit s ostatními cyklisty a nadávat na chodce, kteří se pletou do cesty… Ach, to bude krása!
Tajemné průzkumy
Další věc, která čl
ověka v Drážďanech (vedle množství cyklistů) brzy trkne do očí, je dosti vysoký počet opuštěných domů a továren, protože po roce 1990 se půlka lidí sbalila s heslem „Go west!“ a teď se pomalu vracejí zpátky, protože Drážďany už nejsou žádné vybombardované trosky a naopak se stávají velmi šik studentským městem.
Když tak stále míjím ty továrny a domy, tak většinou neodolám a dírama v plotě je lozím prozkoumávat, přemýšlím, kdo v nich asi tak žil a pracoval… A taky vzpomínám na „nerozvážná mladá léta“ a říkám si: „Kucí moji airsofťacký, škoda že tu nejste! Tady by to byla dobrá „CQB battle“!“ (abych to řekla tou správnou „military mluvou“).
Mí čínští sousedé
V průběhu semestru se z kolejí odstěhoval můj pákinstánský soused a nahradil ho čínský pár. Doufám, že jsem toho Pákistánce nevypudila já, protože teprve po příchodu Číňanů jsem zjistila, jak jsou mezi našimi pokoji papírové zdi, přes které je všechno slyšet. Pákistánec byl totiž celou dobu jako myška, za to já jsem často ve tři ráno práskla dveřmi a pustila si nahlas nějakou hudbu a teď z toho mám trochu výčitky…
Čínské sousedy zase otravuji ustavičným posloucháním ruských lidových písní a taky trochu sovětských pionýrských, protože jsem se do nich děsně zamilovala. A já když si zamiluju nějakou hudbu, tak ji většinou poslouchám stále dokola, dokud už ji nemohu vydržet. Možná bych měla za těmi Číňany zajít a vysvětlit jim to, aby si nemysleli, že nějak ideologicky podporuji ten jejich režim. Jenže zase nevím, jak jsou na tom názorově oni, tak aby mě pak ještě nezačali sledovat nějací čínští špióni.
Jinak ale spolu máme veskrze dobré vztahy, které se začaly hned zpočátku, když jsem se jednou vrátila ze školy a slyšela nějaké ťukání na dveře jejich pokoje, ovšem ozývající se zevnitř. A když jsem si všimla, že mají v zámku klíček, ovšem zvenku, tak jsem jim otevřela a hrdinsky je zachránila před vyhladověním. A oni byli děsně šťastní a tak se na mě usmívali tím rozzářeným čínským úsměvem, děkovali ve vysoké oktávě položeným hlasem a s takovou tou asijsou ceremoniálností se ukláněli…
Chvilku potom se ozvalo zaťukání na dveře mého pokoje a vešla Číňanka s mističkou, ve které byl nakrájený meloun vyrovnaný do krásného obrazce připomínajícího kytičku. A zase se tak s tím talířkem ukláněla a usmívala a mně to připomínalo nějakou scénu z hollywoodských filmů s klišé asijských zabijáků a úslužných asijských milenek a gejš.
Když Číňané vaří
Dost zážitek je také pozorovat Číňany vařit, protože to oni se vždycky sejdou v té naší kuchyni společné pro celou chodbu, přinesou si tam košíky plné různorodých sósů, zeleniny a dalších ingrediencí a taky různé kuchyňské pomůcky, které jsem v životě neviděla od všemožných druhů papiňáků a párových hrnců na rýži po nejrůznější nože a jiné serepetičky… Většinou přijdou do kuchyně už tak v půl jedenácté a dají vařit nějakou část zvířete, kterou jsem taky ještě nikdy neviděla. Pak kolem půl dvanácté začnou krájet zeleninu na děsně malinkatý kousky, což moc nechápu, proč se s tím tak dělají, když to stejně pak snědí.
Kolem dvanácté přijdu já a dám vařit osolenou vodu na těstoviny.
Odejdu.
Přijdu za deset minut.
Nasypu těstoviny do vody.
Odejdu.
Přijdu za dalších deset minut.
Nasypu do vody instantní omáčku, kterou pět minut míchám.
Sečteno – za sedm minut aktivní přítomnosti v kuchyni mám hotový oběd.
Číňani mezitím stihli nakrájet jednu okurku na děsně malinkatý kousky.
Když jdu kolem druhé mýt nádobí, jsou už s vařením skoro hotovi.
Jak se to takhle opakovalo už po několikáté, tak se mě jedna Číňanka ptá:
„To je vaše tradiční jídlo?“
A já měla trochu blbý pocit, že kazím obraz náročné české kuchyni, a že možná nejsem zrovna reprezentativní vzorek…
„Ne, to je akorát moje tradiční jídlo.“
Potěšilo mě, když jsem nedávno přišla do kuchyně a byl tam jakýsi chlapec nečínského vzhledu, jenž otevřel konzervu s hotovou mušličkovou polévkou a vylil ji do hrnce na přihřátí.
„Ty asi nejsi Číňan,“ usuzovala jsem nejen na základě tvaru jeho očí.
A tak jsme se dali do řeči a já zjistila, že to je dokonce německý domorodec, což je na našich kolejích poměrně vzácnost, protože většina Němců bydlí v tzv. Wohngemeinschaft, tedy ve společných bytech.
Uklidnil mě, když řekl, že studuje chemii potravin a že ví, co v těch instantních jídlech je. Prý nic škodlivého, akorát víc tuků, cukrů a solí. No já taky studovala trochu na potraviny orientovanou školu a tam jsem zase zjistila, co obsahuje čerstvé maso a jak se připravuje na jatkách. Ono je možná někdy lepší nevědět, co v jídle je, protože člověk by pak musel být buď asketa nebo jíst akorát na děsně malinkatý kousky nakrájenou okurku. Pokud teda zrovna neřádí okurková chřipka, jak ji nazval náš pan prezident, který radši nejí zeleninové saláty, protože to je prý levicová úchylka. On si člověk fakt nevybere…