Revoluce médií
„Je to úžasné. Když celý život žijete v zemi, kde nemáte naději na budoucnost, kde víte, že se nemůžete prosadit, protože všechna důležitá místa jsou kontrolována mafií, jak jsme rodině a přátelům Bin Alího říkali, a všude vládne korupce a nepotismus, je to strašný pocit,“ říká Arwa, která nyní studuje v Paříži literaturu a dennodenně je v kontaktu se svými přáteli v Tunisku. Umožňují jí to sociální sítě jako facebook, blogy a twitter – média, která se s nadsázkou zasloužila o svržení prezidenta stejnou měrou jako demonstranti v ulicích.
„Tahle revoluce byla také revolucí médií. Protesty proti režimu probíhaly i dříve, ale většinou to byly ojedinělé akce rozeseté po celé zemi.“ Ta je více než dvakrát tak velká jako Česká republika. „Vždy existoval problém v komunikaci mezi severem a jihem země. Tentokrát ale díky internetu bylo vše jinak a policie nedokázala proti masivní akci efektivně zakročit.“ Zároveň si však myslí, že převrat byl možná déle plánován nespokojenými politiky, kteří akorát čekali na nějakou „rozbušku“. „Možná se mýlím, ale přijde mi podezřelé, že to vše proběhlo tak jednoduše.“
Deprese vysokoškoláků
Zatímco jsme si v Čechách před pár dny připomínali 42. výročí upálení Jana Palacha, v Tunisku pokračovaly protesty, které podnítilo upálení Mohameda Bouaziziho v městě centrálního Tuniska Sidi Bou Zidi. Tento šestadvacetiletý mladík s diplomem z vysoké školy prodával zeleninu na tržišti. Jeho osud nebyl v zemi ojedinělý – nezaměstnanost mezi mladými do třiceti let (kteří tvoří více než polovinu populace) se odhaduje na více než 30 procent. Velký problém tvoří právě vysokoškoláci, kteří po získání diplomu musí dělat nekvalifikované práce. Příklad Mohameda následovalo pět studentů. Další studenti pak zemřeli po zásazích policie na četných demonstracích. Kolik obětí si převrat zatím vyžádal, se přesně neví, tuniské úřady mluví o čtyřiceti, nezávislé zdroje až o osmdesáti obětích.
„Mým kamarádům se naštěstí nic nestalo, ale někteří z nich znají lidi, kteří byli zabiti. Policie byla mnohdy opravdu krutá – používala i jedovaté plyny,“ tvrdí Arwa.
Armáda spásy
V kom však ke svému překvapení našli demonstranti zastánce, byla armáda. Zatímco bývalý prezident Bin Alí se ještě snažil „zachránit situaci“ odvoláním generála, který podle něj nevystupoval proti výtržníkům dostatečně tvrdě, z vojáků se stali ochránci lidí v ulicích. Když pak armáda odmítla bránit i samotného prezidenta, nezbylo mu než se rozhodnout pro útěk ze země. Nejdřív zamířil do Francie, jeho dřívějšího spojence (či přinejmenším tolerujícího partnera). Jenže si neuvědomil, že svržení diktátoři rychle ztrácí přátele. „Jeho místo zde není,“ ohlásil mluvčí Elysejského paláce. Stejně se francouzský prezidentský palác vyjádřil i k možnému útočišti Bin Alího dcery a zetě, kteří se mezitím vozili na kolotočích v pařížském Disney Landu.
A tak Bin Alí s manželkou rychle změnili plány a přistáli v Saudské Arábii i s údajnou tunou a půl zlata (v hodnotě přibližně 1,1 miliardy korun). Pojistil se tak proti strádání, neboť mu byla zmrazena jeho švýcarská bankovní konta.
„Doufám, že se Bin Alího podaří dopadnout a odsoudit,“ říká Arwa. Zároveň se však obává, aby touha po odplatě nezmařila naději na demokracii v zemi. „Demonstranti stále chodí do ulic. Podle mě je to už přehnané a může to akorát destabilizovat zemi. Nevím, co by ještě chtěli. Možná nějaký násilný symbol konce režimu. Smrt prezidenta asi,“ myslí si a má trochu obavy, co bude dál. Zvrhnout by se mohla i původně pozitivní role armády – některé zdroje varují před vojenským pučem.
RDC – stát ve státě
Tuniská policie (jejíž velká část je stále na straně bývalého prezidenta) zatím zadržela 33 členů Bin Alího rodiny. Dočasným prezidentem byl jmenován Fuád Mbazaa z bývalé vládnoucí strany Demokratického ústavního sdružení (RDC) spjaté s Bin Alím, pro něhož je hlavním cílem « úplný rozchod s minulostí » a dovedení země k volbám nového představitele země, které by měly proběhnout do šedesáti dní.
Premiérem se stal Muhammad Ghannúší taktéž z RDC. Ten v pondělí sestavil nový vládní kabinet národní jednoty, který zahrnoval i členy opozičních stran. Již v úterý z něj však čtyři ministři ze stran UGTT a FDLT rezignovali, neboť klíčové posty (ministra obrany, vnitra a zahraničí) ve vládě stále zastávali lidé z RDC. Také vůdce nejdůležitější opoziční strany Demokratická strana pokroku (PDP) Nejib Chabbi vyhrožuje rezigancí, jestli se parlamentní volby nebudou konat do půl roku.
A proti RDC nadále protestují i ostatní obyvatelé země, na transparentech mají nápisy jako « Neprolévali jsme krev zbytečně » a „Dá se žít jen o chlebu a vodě, ale ne s RDC“. Přesto se však situace už pomalu uklidňuje.
« Lidé by měli pochopit, že se nedá ze dne na den zbavit všech lidí z RDC. Ta strana byla přes dvacet let de facto státem ve státě. Když se tu po tak dlouhou dobu nemohl nikdo jiný podílet na politice, tak mimo RDC nejsou odborníci, kteří by zemi dovedli k předčasným volbám. Musíme být víc trpěliví, » myslí si Arwa.
Hledání identity
Nových voleb se pravděpodobně zúčastní i islamistická strana, která byla za vlády Bin Alího ilegální. « Doufám, že islamisté nevyhrají. Nezbavili jsme se jednoho teroru, abychom ho nahradili novým, » říká Arwa, ale přiznává, že se může mýlit a že islamisté získají velkou podporu.
« Tendence příklonu k islámu je patrná v celém Magrebu. Stále více žen se například zahaluje šátky. Ale to je spíš určitá obrana naší identity než touha po islámské republice. Nechceme být pohlceni západní kulturou, chceme být sami sebou, » myslí si. Vzestupu islámských stran nahrává také to, že diktátoři je dlouhou dobu potlačovali a vystupovali jako « prozápadní, umírnění vládci ». A co se týče zahraniční politiky, tak většinou opravdu prozápadní byli. Tím více je nyní západ nejistý, jak se má k lidovým protestům proti vládcům v Tunisku, ale i v Egyptě, Alžírsku, Mauritánii či Jemenu postavit. Nejistí jsou i samotní diktátoři, snad s výjimkou libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, který byl událostmi v Tunisku « bolestně otřesen » a převrat komentoval slovy : « Tyhle nové lidi neznám. Ben Alího jsme znali všichni. »