„Hele, proč se vlastně učíš rusky?“ ptám se jí po pár hodinách.
„Nevím, protože už se učím polsky.“
„Já si totiž právě říkám, že jsem asi udělala blbost. Já děsně nemám ráda Rusy.“
…teda ne, že bych byla tak předsudková, ale jako „typického Rusa“ si bohužel vybavím imperialistického Vladimíra (nejen Putina, ale spíše jednoho nekriticky sebevědomého mladého muže, jehož jsem bohužel měla čest poznat). Vedle toho, že byl povšechně divný a psal pro noviny, které prý nečte nikdo, kdo vydělává méně než deset milionů rublů měsíčně (už si ani nevzpomínám, které noviny to byly – snad Kommersant či co), tak tvrdil, že Bělorusko nikdy neexistovalo a že Bělorusové se cítí jako praví Rusi (no to si možná ještě povíme, až padne Lukašenko – a že se pod ním čím dál víc třese židle), že ukrajinština je jen dialekt ruštiny (k Česku a češtině se naštěstí radši nevyjadřoval) atd. atd.
…marná práce, všichni jsme diplomati svých národů. A tak si radši vždycky říkám: „Holka, snaž se, protože co když jsi první a poslední Čech, kterého kdy tihle lidi potkali a potkají?“
Jak tak sedíme s Markétou na ruštině vedle sebe, tak při pohledu na štos papírů přede mnou, alias můj „učébnik“, povídá:
„Jé, vidím, že jsi taky typická šetřivá Češka, co má okopírovanou učebnici.“
„No jo, klasika.“
V průběhu hodiny jí ale občas koukám přes rameno do její kopie.
„Co je?“
„Ale, mám to okopírované trochu nečitelně a chybí mi další lekce.“
„Tak to jsi koukám ještě víc česká než já.“
„Já jsem totiž ještě o level vyšší. Já jsem ruská.“
Každopádně jsme se už naučily potřebné ruské fráze jako: „Olga živjóť v górodě. U něj mož, djéti, dvuchkomnatnaja kvartýra, vóda i telefón.“ (pro mladou generaci: Olga žije ve městě. Má muže, děti, dvoupokojový byt, vodu a telefon.“)
„Jejó bábuška živjóť v děrévni. U něj malenkaja penzíja, agaród i kůry“ (Její babička žije na vesnici. Má malou penzi, zahradu a slepice.“)
Ale zase musím přiznat, že mám dost slabost pro takový ten sovětský patos, který na vás dýchne z pionýrských písní jako „Pusť vsegdá budeť solnce“, které nám paní učitelnica pouští. Asi mě to chytlo před mnoha lety při velkolepém autobusovém turné s pěveckým sborem Radost Praha na trase Praha-Bialystok-Kaunas-Riga-Petrográd. Já si nemůžu pomoct, ale mě ty písně s široširou ruskou duší prostě dojímají k slzám (to o té širé ruské duši nás kdysi učila češtinářka). V tomto se s Markétou neshodneme, protože ta veškeré celotřídní zpívání ruských písní sabotuje.
Zato ve všem ostatním si notujeme. Je to zvláštní – s někým se znáte několik let, a stejně si nemáte co říct, a s někým se neznáte ani trochu, a přitom si hned říkáte dost osobní věci, protože vám přijde, že vám ten druhý prostě rozumí. Že mu nemusíte sáhodlouze vysvětlovat, proč jste taková, jaká jste, a co jste dělala poslední čtvrt století (plus mínus).
„Stejně ti cizinci jsou úplně jiný kafe než Češi, co?“ bavíme se jednou cestou na oběd.
„To rozhodně. Žádný maminčiný miláčci. Žádné nucení do vaření teplých večeří.“
„A jak mluví tou cizí řečí, tak působí tak inteligentně, co?“
„No to mi povídej. Mně tu přijde každý alespoň o dva stupně inteligentnější než průměrný Čech.“
(pro bližší popis odkazuji na trefně vtipný text spolužáka Vráti)
A mezi srandičkama i pár osobnějších věcí…
„No a jak to teda dopadlo?“
„Tak nic, skončili jsme to. Respektive on to skončil.“
„To je teda blbec. Ale on bude ještě litovat.“
„Tak to každopádně. Spláče nad vejdělkem, jak říká maminka.“
„Protože právě přišel o ženu svýho života.“
„Jo.“
„Se kterou by se nikdy nenudil.“
„Jo.“
„A taky nikdy nenajed.“
„To je vedlejší. Nejen z chleba živ je člověk…“
„Ale tak co, takovejch ještě potkáš tisíc.“ (jenže v tu chvíli je člověku tisíc jiných ukradených, protože chce jenom jednoho. A obzvlášť, když konec přišel před vyšuměním opojení z dokonalosti, po kterém bude následovat několikaměsíční zajetí v myšlenkách, že jenom tenhle je ten pravý ideál, a všichni ostatní jsou ve srovnání s ním břídilové…)
„A teď kvůli němu ještě propadnu z ruštiny, durak jeden.“ (pro mladou generaci: „blbec“)
„To nesmíš, já na tebe spolíhala.“
„No nějak to splácáme. Stejně stačí vzít český slovo a dát mu divnou koncovku.“
„To znám, tuhletu tvojí ‘schreckliches Tschechisch’. To sem viděla minule, jak to funguje…”
„Hele, nebojsja ničevo, nekak to napišem. To by bylo, abychom propadly z pa-ruštiny…“
Pozn. Děkuji paní Ygrain za opravu transkripce ruštiny. A proto aby mé chyby nebily znalce do očí, uvádím zde korekturu:
Oĺga živjót v górodě. U nějó (nijó) muž, d´éti, dvuchkómnatnaja kvartíra, vodá (vadá) i tělefón.
Jejó (jijó) bábuška živjót v děrévně (dirévni). U nějó máleńkaja pénsija, ogoród (agarót) i kúry.