Zatímco někteří varují Afriku před „neo-koloniální mocností“, jiní tleskají Číně za její strategii rozvoje kontinentu, kde západní státy podle všeho selhaly. “Poprvé v historii mají afričtí politici možnost volby, koho si vyberou jako rozvojového partnera. A z této nezávislosti jsou opravdu nadšení,” říká Sven Grimm, ředitel Centra čínských studií. Klíčové je slovo “partner”, neboť Čína se na rozdíl od západních zemí nepovažuje za dárce. Vyznává teorii “růst pomocí trhu radši než samotnou pomocí”. Zdůrazňuje rovnocennost vztahu s Afrikou a oboustranné výhody z partnerství. Často také připomíná své přispění k africkému boji za nezávislost a následně africkou podporu zastoupení Čínské lidové republiky v OSN v sedmdesátých letech. Jak řekl prezident afrického státu Džibuti Ismail Omar Guelleh v Pekingu v roce 2000: “Čína je s Afrikou od dob boje za nezávislost.”
Jasně stanovené cíle
Statistiky mluví jasně – spolupráce Číny s Afrikou roste rok od roku stále závratnějším tempem. Přestože Evropská unie je zatím největším africkým obchodním partnerem (v roce 2008 dosáhla obchodní bilance téměř 278 miliard dolarů). Číně se však podařilo zvýšit svou bilanci s Afrikou z 10,6 miliard dolarů v roce 2000 na 106,8 miliard dolarů v roce 2008, což představuje každoroční třicetiprocentní nárůst. Pokud by toto tempo přetrvalo, mohla by Čína překonat africko-evropskou spolupráci již v roce 2012. Většina vývozních artiklů z Afriky do Číny (stejně jako do Evropy) se omezuje na suroviny.
“Co Afričané oceňují na Číňanech, jsou jejich jasně stanovené cíle, kterých brzy dosáhnou. Když řeknou, že postaví silnici z bodu A do bodu B, tak to také udělají,” říká Grimm, potvrzujíce slova Johnyho Sahra, velvyslance státu Sierra Leone v Pekingu, který komentoval stavbu nového fotbalového stadionu Číňany: “Číňané dělají víc než země G8 pro to, aby se chudoba stala minulostí… Kdyby u nás chtěly země G8 postavit stadion, tak budeme mít stále jen jednání. Číňané prostě přijdou a udělají to.” Číňané se v Africe soustředí na to, co jsou hlavní překážky jejího rozvoje: chybějící infrastruktura, pitná voda a energie. Elektrická kapacita celé Afriky je stejná jako kapacita Španělska. Čína proto na africkém kontientu postavila více než 2000 km železnic, 3000 km silnic a mnoho elektráren.
Rozvojová pomoc versus investice
Ne všichni jsou však z čínské přítomnosti v Africe tak nadšení. “Číňané dělají vše jen pro svůj vlastní užitek. Zacházejí s námi krutě a jejich produkty dlouho nevydrží a bývají to jen napodobeniny,” říká Alice Harare z Tanzanie. Číně je vyčítáno, že když něco v Africe staví, přiveze si většinu pracovníků i materiálu z Číny, takže nepřispívá k zlepšení zaměstnanosti a odbornosti v Africe, navíc tak vytváří budoucí závislost Afriky na čínských rekonstrukcích. Nevládní organizace také upozorňují na ničení africké přírody čínskými firmami, jejich nerespektování lidských práv a podporování nedemokratických režimů.
“Evropané nemohou porovnávat své standardy s čínskými. Čína je rozvojová země, takže ještě nemá tak propracované zákony na ochranu životního prostředí, chybí jí normy, které jsou v EU běžné. Ale to se rychle mění,” říká Yue Yu Zou, Číňanka, která nyní studuje geopolitiku v Paříži. “Myslím, že čínské firmy jsou navíc na sebe v Africe přísnější než v Číně,” dodává.
“Srovnáváme dvě různé věci,” myslí si v této souvislosti Grimm: “Evropskou rozvojovou pomoc a čínské investice. Měli bychom spíše srovnávat čínské a evropské investory, kteří jsou také velmi orientováni na zisk a dobro Afričanů pro ně není na prvním místě.” Problém však je, že Čína příliš nerozlišuje rozvojovou pomoc a investice. Proto se ani nesnaží svou rozvojovou pomoc africkému kontinentu nějak koordinovat s Evropou. “Čínská diplomacie v Africe pracuje velmi diskrétně a nikdy se nezúčastňuje setkání zabývajícími se rozvojem,” říká zdroj z francouzské ambasády v Ugandě. Zrovna tak EU se příliš nesnaží navázat s Čínou spolupráci. Na konferenci o rozvojové pomoci EU v Bruselu, která se konala na začátku prosince, nebyl pozván jediný čínský zástupce.
“EU má svou politiku, Čína má svou politiku. Když se dají dohromady pro užitek Afriky, bude to skvělé. Ale toto si musejí vyřešit sami, na našich zemích toto rozhodnutí neleží,” myslí si rwandská ministryně zahraničí Louise Mushikiwabo, která sídlí v novém ministerském paláci v hlavním městě Kigali, který nepostavil nikdo jiný než Číňané.
Spojenectví rozvojových zemí
Čína naráží v Africe i na jazykové a kulturní bariéry. Většina čínských dělníků mluví pouze mandarinsky, takže nemohou komunikovat s místním obyvatelstvem. Toto se však Čína snaží překonat stavěním svých jazykových center, tzv. Konfuciových institutů. Zatím jich na africkém kontinentu postavila dvacet. Nasvědčuje to tomu, že Čína by zde ráda posílila svůj celkový, politický i nepolitický vliv, tzv. “soft power”. “Čína se určitě snaží posílit spojenectví s africkými státy, obzvláště ve světových organizacích jako je Světová obchodní organizace či OSN. Čína hledá spojence, kteří ji podpoří v tvrzení že my, rozvojové země, máme právo na stejný rozvoj, jaký měly západní státy,” myslí si Zou. Zároveň však odmítá, že by se Čína snažila přenést do Afriky svůj politický systém: “Čína se právě nachází ve ve velkém přechodu. Vlastně pořádně nevíme, kde právě jsme a kam kráčíme,” říká.
Mushikiwabo komentuje otázky o případné snaze Číny ovlivňovat africkou politiku takto: “Čína nechce ovládnout Afriku. A i kdyby se o to snažila, tak bych jí to nevyčítala, byla by to vina Afriky. Zodpovědnost je na nás, afrických vůdcích, abychom si byli jisti, že náš vztah s Čínou bude Africe a jejím obyvatelům k užitku.”
pozn. Tento článek je českým přepisem mého původního anglického článku Quo Vadis China and Africa