Nikdo není ostrov sám pro sebe

Tak už mě to gruzínský psaní pomalu přestává bavit a vás jistě přestává bavit to číst, ale nemějte strach, chýlí se to pomalu, ale jistě ke konci…

Sirné lázně a jiné alternativně-extravagantní zážitky

Tbili znamená gruzínsky teplý, nejde však o žádnou narážku na jinou sexuální orientaci. Hlavní město Gruzie získalo své jméno podle horkých sirných pramenů, kvůli kterým zde údajně král Vachtang I. Gorgasal založil v pátém století město. Podle legendy králův sokol ulovil bažanta, se kterým spadl do těchto horkých pramenů. Na tomto místě se legendy trochu rozcházejí – podle první verze se bažant v sirných pramenech vyléčil ze svých neduh, podle druhé verze oba ptáci zahynuli a podle třetí verze se bažant uvařil a král měl rovnou hotovou večeři (každý ať si dle svého založení vybere tu svou).

My do těch sirných pramenů zašli taky, nechali jsme se tam i namasírovat, resp. spíš vydrhnout – bylo to takové příjemné svlečení z kůže. Kluci ale byli z masáže trochu zklamaní, protože jednak měli vstup do lázní dražší – diskriminace; druhak čekali, že je bude masírovat nějaká kočka lazebnice a místo toho je spíš zmasil nějakej stokilovej opocenej chlápek; a za třetí pak ještě asi hodinu čekali, než jsme vyšly z naší dámské části (což naše masérka komentovala slovy: „Muž musí na ženu vždy čekat, to je zákon.“).

Večer jsme pak k všeobecné spokojenosti zakončili v nějaké nóbl restauraci, kde nám při příchodu zahráli i Tancuj, tancuj, vykrúcaj a pak nám servírovali výborné lilky plněné ořechy (badridžani), víno a mnoho jiných pochutin. „Tancuj, tancuj, vykrúcaj“ jsme chtěli i prakticky vyzkoušet na nějakém tbiliském disko trysko – dost by mě zajímalo, co se teď v Gruzii hraje za hudbu – jenže pak jsme u stanice metra potkali Cepíny a kecali asi do tří do rána, tak z tancování nic nebylo.

Polovina naší skupiny také chtěla otestovat tbiliské second handy a přivést si nějaký fajn úlovek, se kterým bychom se mohly kamarádkám chlubit:

„Jé, to je pěkný, kdes to koupila?“

„Ále, to mám ze sekáče v Tbilisi.“ (dnes je totiž obzvlášť v módě spojovat alternativnost s extravagancí).

Jenže pak jsme akorát stihly navštívit jakési podivné tržiště připomínající polské Zakopané, tak jsme si alespoň koupily výborné ruské karamelky, halvu a ovčí sýry.

Tbiliský Svoboďák

…no zkrátka Tbilisi na mě zapůsobilo. Připadalo mi jako taková Paříž východu, s živými obyvateli, co se rádi nechají fotit, rádi hodí řeč a občas zvou i k sobě domů. Ale i architektura města je okouzlující – středem se vinoucí řeka Mtkvari přemostěná několika mosty včetně jednoho moderního skleněného, nad řekou panorama hradu se starou katedrálou, ale i o něco méně vkusné sídlo prezidenta Saakašviliho připomínající Bílý dům. Centrum plné úzkých uliček, kostelů s nástěnnými malbami světců a světic, především evangelizátorky sv. Nino (více o sv. Nino zde), náměstí Svobody (jak pravil jeden Gruzínec, v žádné postsovětské republice nesmí chybět náměstí Svobody… nějak se mi vybavil brněnský Svoboďák se svým supermoderním orlojem připomínajícím mužský úd…); metro, které by člověk pomalu nerozeznal od toho pražského – univerzální sovětský vzor „šije se to na necky, pasuje to na všecky“ (i když zrovna metro se těm Sovětům dle mého názoru povedlo, když to srovnám s tou pařížskou či newyorskou klaustrofobní hrůzou).

Postmoderní útulek

Byl neskutečný liják, když jsme přiběhli do hostelu Tbilisi. A hned na nás dýchla taková ta přátelská, otevřená atmosféra. Obyvatelé hostelu, nás nevyjímaje, byli přehlídkou postmoderních tuláků a turistů, jak je popsal Zygmunt Bauman ve svých Úvahách o postmoderní době: přátelé na jeden den, které dočasnost kontaktu osvobozuje od sdílení pravdy o sobě; sběratelé zážitků a dojmů pohrdající všedností, usedlostí a domáckostí; tuláci protloukající se světem bez cíle, s nenaplněnými touhami pohřbenými deziluzí, pro které je důležitá stálá honba za změnou – hlavně utéct od stereotypičnosti, nezajímavosti, obyčejnosti. Svět je totiž množina šancí a z každé se musí vydobýt co největší užitek a uspokojení. Žít řetěz epizod, nikdy nekončící karneval… a co nejvíc si ho užít.

…ale přesto či právě proto nám spolu bylo dobře.

Svatá Sidonie, Kristovo roucho a životodárný sloup

Vedle Tbilisi jsme zavítali i do nedaleké Mtskhety, která byla původně hlavním městem Gruzie. Je to takové chrámové město, posvátné místo. Zde se nachází i slavná katedrála životodárného sloupu (katedrála Svetitskhoveli). K ní se váže legenda, která by možná mohla zajímat paní K. Sidonovou, protože v ní vystupuje svatá Sidonie…

Za vlády krále Aderkiho z Kartli (což bylo království na území Gruzie, dnešní centrální gruzínský region) se k místní židovské komunitě donesla zpráva, že nedaleko Jeruzaléma se narodilo zázračné dítě. O třicet let později přišel z Jeruzaléma posel se zprávou: „Onen mladý vyrostl, nazývá se Synem Božím a káže o nové smlouvě. Vyslali jsme posly do každé židovské komunity, abychom vybídli všechny náboženské učence k cestě do Jeruzaléma, nechť rozhodnou, jak s ním máme naložit.“

Z Kartla se do Jeruzaléma vydali židé Sanhedrin, Longinoz a Elioz z Mtskethy. Před odjezdem naléhala Eliozova matka, aby neprolévali Mesiášovu krev. „Sbohem vznešenosti židovského pokolení! Pro zabití svého Spasitele a Vykupitele jste se sami sobě stali nepřáteli!“ zvolala prý při Ježíšově smrti a naposledy při tom vydechla.

Elioz však z Jeruzaléma přivezl Ježíšovo roucho a předal ho své sestře Sidonii, která když slyšela o Ježíšově ukřižování, přitiskla si ho na hruď a smutkem zemřela. Roucho jí nikdo nedokázal vyjmout z rukou, proto byla pohřbena i s ním, a mnoho z těch, kdo k jejímu hrobu přicházeli, bylo zázračně vyléčeno. O tři století později (v té době už nikdo nevěděl, kde hrob Sidonie leží, přestože příběh Sidonie znali), přišla do Gruzie dívka Nino a přivedla krále Miriana a královnu Nanu ke křesťanství, za což chtěli v Mtskethě postavit chrám díků. Postavili šest ze sloupů, které ho měly podepírat, sedmý však ne a ne zvednout. Jedné noci, když se Nino modlila, se však najednou sedmý ze sloupů za pomoci zářivého anděla sestupivšího z nebe zázračně přesunul a postavil na místo hrobu Sidonie. Tento sloup tak dodnes stojí uprostřed katedrály, a protože mnozí u něj zažili zázrak vyléčení, nazývá se životodárný sloup (a podle něj se jmenuje i katedrála, která ho obklopuje).

Žádná země není ostrov sám pro sebe

Na gruzínském parlamentu (ostatně jako i na mnoha jiných budovách v Tbilisi a v celé Gruzii) vlála vedle gruzínské i evropská vlajka… příležitost pro stou první diskuzi o Evropské unii mezi prounijní a protiunijní částí naší gruzínské výpravy. Někoho to možná popudí, ale mně prostě dělá radost vidět evropskou vlajku ve světě (stejně jako mi udělalo radost vidět v Omalu českou vlajku, kterou zde vyvěsila skupina dobrovolníků, kteří sem už třetím rokem jezdí opravovat staré strážní věže). Dělá mi i radost vidět, že se za pomoci rozvojové pomoci Evropské unie opravují mnohé gruzínské budovy (opět stejně jako mi dělá radost vidět, že v Omalu zase pomáhá Rozvojová agentura ČR – ačkoli se tam zatím úplně nevyznamenala, neboť domluvila na montování solárních panelů špatnou firmu, co dodala nefungující konektory, tak teď všichni doufají, že se to nějak vyřeší…).

Podle mě se nevylučuje možnost cítit se jako Češka a zároveň Evropanka (ve smyslu nejen kontinentálním), ale chápu i obavy některých, že se vytratí naše kultura, naše českost a s ní i evropská různorodost: „Já prostě nechci, aby byla Evropa tak jednotná, aby byly všechny země stejné,“ byl jeden z protiunijních argumentů poloviny naší skupiny (resp. menší poloviny, neboť prounijní hráli přesilovku 4:2). Asi obzvlášť u obyvatel malých zemí je tenhle strach přirozený. Ale zdá se mi, že se česká kultura nevytrácí, ba naopak tradice ožívají víc než dřív – možná je to právě tou snadnější možností cestovat, tou konfrontací s krásnými tradicemi v jiných zemích, které když vidíme, tak se možná víc zamýšleme nad svými vlastními kořeny. A kořeny má každý tam, kde se narodil a vyrostl, ale „tam“ ve smyslu kulturně-krajinně-lidském spíš než státním.

Viděli jsme to i na Češích v Banátu, kteří do Rumunska odešli ještě v době, kdy Čech bylo označením obyvatele české korunní země, ne českého státu (v němčině je tento rozdíl jasně vyjádřený: Böhme versus Tscheche, v češtině to tak jasné není) a Rumunsko s námi bylo v jednom státním celku – a přesto si tamní Češi uchovali český jazyk, české tradice a jakési vědomí české identity.

Zrovna třeba pro tyto lidi, stejně jako pro miliony dalších menšin, je Evropská unie důležitá nejen z jakéhosi ideového, ale z naprosto praktického hlediska. U nás se to možná těžko chápe, protože my jsme se své třímilionové menšiny brutálně zbavili a české menšiny v ostatních evropských zemích čítají nanejvýš pár desítek tisíc. Ale co třeba milionové maďarské menšiny, početné menšiny u francouzsko-německých hranic, německá menšina v Polsku – těm Evropská unie značně usnadňuje kontakt se svými příbuznými, stěhování, shánění práce v jiném regionu (a my z toho máme stejné výhody; nehledě na obrovské finance ze strukturálních fondů, díky kterým jsme mohli mnohé postavit, opravit, zorganizovat)…

Jestli bude naše politika stoprocentně česká nebo česko-evropská, jestli zákon schválí jenom čeští poslanci nebo čeští poslanci spolu s ostatními evropskými poslanci – pro mě toto hraje mnohem menší roli než to, jaká ta politika je, jestli jsou ty zákony dobré nebo špatné. A často (ačkoli ne vždy) jsou dle mého názoru zákony vypracované ve spolupráci s ostatními Evropany kvalitnější než ty naše „stoprocentně české“.

Co vlastně znamená „stoprocentně české“? Ať se to lidem líbí nebo ne, „stoprocentně česká“ by naše politika stejně nikdy nebyla, žijeme v globalizovaném světě, kde čistě státní politika bez vnějších vlivů je nereálnou iluzí (a ono to tak bylo i v minulosti, vlastně odjakživa, neboť nejsme ostrov sám pro sebe). Možná to bude znít jako póza, ale já prostě cítím příslušnost k Česku stejně jako k spojené Evropě a byla bych nerada, kdyby jedno či druhé bylo ohroženo nějakými žabomyšími válkami.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

John Donne

Praktické informace:

Tbilisi Hostel: http://tbilisihostel.com/, 25 GEL za noc

Sirné lázně: veřejné sirné lázně stojí tuším 2 GEL pro ženy a 3 GEL pro muže, masáž stojí 10 GEL (spokojenost s ní je individuální). Před vstupem si sundejte všechno stříbro, jinak zoxiduje a bude černé jak uhel. Vedle veřejných lázní jsou ještě soukromé lázně, kde je možné si pronajmout soukromý bazének za tuším 60 GEL (ženy a muži tam mohou být společně).

Od lázní směrem na hlavní silnici doprava je docela dobrá restaurace, už nevím, jak se jmenuje. Ale v centru je dobrých restaurací více.

Metro: Na každé stanici je možné si koupit kartu za 2 GELy, která se pak nabíjí na jednotlivé jízdy, které stojí tuším půl GELu (tedy pět korun). Karta jde prý vrátit, ale musíte mít od ní účtenku.

Tržiště: U stanice metra Vakzal

Muzea: Zajímavé je Národní gruzínské muzeum (nyní se za zahraniční podpory rekonstruuje, ačkoli možná už vlastně byly na podzim všechny práce dokončeny). Je tam pěkná sbírka kolchidského zlata, výstava o komunistické okupaci, kostra jednoho z nejstarších nalezených lidí atd. http://www.museum.ge/web_page/index.php?id=39