Přišlo mi samozřejmé, že prezidentem je člověk, který říká, že pravda, láska a mravní hodnoty jsou důležité. Přišlo mi to stejně samozřejmé jako svoboda; jako to, že jsem mohla studovat, co jsem chtěla; že jsem mohla od malička cestovat; že k nám přijeli na návštěvu příbuzní z emigrace (že to pro ně byl návrat po mnoha letech odloučení od domova, to jsem tenkrát nevnímala). Přišlo mi samozřejmé, že prezident nám dělá dobré jméno v zahraničí.
Když se ale teď dívám zpětně, říkám si, jak velké štěstí jsme měli, že naším prvním prezidentem byl právě Václav Havel, protože ty věci vůbec samozřejmé nejsou.
Jak významný je Václav Havel jsem si uvědomila hlavně v zahraničí – na střední škole v Americe, kde jsme měli v učebnici dějepisu otištěný celý jeho projev, který pronesl před americkým kongresem v roce 1990. V National Archives ve Washingtonu, kde je vedle nejdůležitějších amerických dokumentů jako je Deklarace nezávislosti, Konstituce či Listina práv vystavena také fotografie z listopadové revoluční Prahy s transparenty „Havel na Hrad“. S Havlovým přesahem jsem se ale setkala i v mnoha jiných zemích: ve Francii, kde taxikář obdivoval „Vaklav Avel“, v Německu, kde ho jeden z Hamburčanů považoval za největšího, nejmorálnějšího vůdce, a kde mu často brutálně vyhnaní sudetští Němci byli vděčni za lidskost, kterou Havel nadřadil politice a nacionalismu.
Naposledy jsem se s obdivem k Havlovi setkala v Gruzii, kde nás na Kavkaze skvěle pohostilo několik postarších pánů a jeden z nich, náčelník požární ochrany z achmetského rajónu Beso nám pak dojatě říkal: „Moc obdivuju Václava Havla. Přečetl jsem všechny jeho texty. Pro mě není na světě většího člověka a to, že vás tu tak hostím, to je jeho zásluha, protože jste jeho národ, jste Češi. Václav Havel byl pro mě vždycky morální oporou,“ zvlhly mu oči. Tehdy jsem byla doopravdy hrdá na to, že jsem z Česka.
Jsem také Václavu Havlovi vděčná za jeho pokoru a skromnost. Nehrál si na neomylného pana dokonalého, ale své nedostatky dokázal přijmout – tím tolik převyšoval mnohé. Byl zdánlivě „nevůdčí typ“ – malý, nesmělý, ráčkoval, nebyl to lev salónů s ostrými lokty – a přesto ho tolik lidí obdivovalo a naslouchalo mu. Jistě to není náhoda, spíš to dokazuje, že v jeho slovech a činech bylo víc než jen snaha zalíbit se sám sobě, snaha uchopit moc a zapsat se do učebnic dějepisu.
Havel dokázal upozornit na to, co politice chybělo a dodnes chybí – na to, že se z ní vytratila lidskost. Politika se vzdálila od normálního života – srozumitelnou řeč nahradil nic neříkající newspeak; trpící, lidé v neprávu často nemají žádné zastání, protože by se tím „narušily bilaterální diplomatické a obchodní styky“. Diplomatický protokol, který měl usnadnit komunikaci, se stal tak zkostnatělým, že jeden často neví, co mu chce druhý vlastně sdělit.
Jistě měl Havel i své nedostatky – jako každý z nás. Ale když se ptám lidí kolem sebe, když se porozhlédnu po internetu, abych si poskládala mozaiku Havlovy osobnosti, tak ta pěkná sklíčka určitě převládají nad těmi zkalenými.
Je mi smutno, že Václav Havel odešel – zdá se mi, že s tím skončila i jistá etapa mého života, kterou jsem s ním měla spojenou. Možná tím končí i jistá etapa naší společnosti – naše demokracie odrůstá dětství, a tak už nepotřebuje svého otce. Dál ale potřebuje jeho odkaz, který snad opět ožívá a vnáší do společnosti novou naději. Naději nejen ve vztahu k naší zemi, ale i ve vztahu k Evropě, za jejíž jednotu se Havel nemalou měrou zasadil. Naše místo je v Evropě, ne v izolaci. Evropa obohacuje náš národ a my zase obohacujeme Evropu – Havel byl toho důkazem.
„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ V.H.
A nakonec ještě skautské poděkování panu prezidentovi, bratrovi Chrobákovi: Díky za ujištění, že pravda a láska, které jako skauti slibujeme věrnost, zvítězí nad lží a nenávistí!
Skautský slib:
- Slibuji na svou čest jak dovedu nejlépe:
- sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době,
- plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské,
- duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a bližním.
- K tomu mi pomáhej Bůh! (dobrovolná doložka)
