Pamatujete si své novinářské začátky?
Pamatuji si na to velmi dobře. Po fakultě jsem nemohla sehnat práci. Nakonec mě vzali do Květů, echt komunistického týdeníku pro celou rodinu, kde jsem psala o továrnách a kde mimochodem pracoval i bývalý mluvčí prezidenta Petr Hájek či Pepa Klíma. Po revoluci jsem nastoupila do Lidových novin jako takový vařič kafe, taky jsem psala o módě a do přílohy.
Jak jste se dostala od módy k válečné žurnalistice?
Začal se rozpadat Sovětský svaz a na Východě se děly bouřlivé věci. Lidovky tehdy ještě neměly finance na zpravodaje v zahraničí, ale Mirek Štětina tam přesto odjel za vlastní peníze. Po dvou letech se vrátil a říká: „Takhle to nemůžeme nechat, aby tam nikdo nebyl. Všichni chtějí na Západ, zpravodajové v Rusku se ruší. Nechcete tam někdo jet?“ Ze zahraničního oddělení nikdo nechtěl. Přihlásila jsem se jen já z módy, že bych to zkusila. Přitom jsem ani neuměla rusky, všichni se mi tehdy smáli. Odjela jsem na chviličku – a zůstala tam jedenáct let…
Byla válečná žurnalistika od začátku vaším cílem?
Ne, to vůbec ne. Ani jsem do Ruska nejela s cílem zabývat se konflikty. Ty konflikty tam prostě byly – a člověk se tím zabývat musel.
Takže k životu nepotřebujete adrenalin jako třeba Tomáš Etzler?
Vůbec ne. Ta práce mě ale začala bavit, protože mi přišlo, že to má smysl a že mi to docela jde. Sama jsem pak začala vyhledávat místa, kde se něco dělo.
Neměla jste výčitky, že vyděláváte na utrpení jiných?
Ze začátku ne, protože jsem na rozdíl od západních kolegů nevydělávala moc, navíc jsem víc než osmdesát procent svého platu utratila za drahý pobyt tam, za auto, průvodce, kamery, fotoaparáty.
Nepodněcuje válečné zpravodajství v lidech touhu po násilí?
Je pravda, že ukazování násilí je v dnešní době trochu citlivé téma. Pro mnoho lidí, kteří znají zahraničí jen z hraných filmů, jež napodobují realitu války se vším násilím a drastičnostmi, trochu splývá rozdíl mezi realitou a fikcí, což je k neprospěchu zpravodajství. Lidé klidně sedí s párkem u televize a sledují, jak bomba v Afghánistánu zabila padesát lidí. Přehršle krve a násilí je dělá mnohem otrlejšími vůči tragickým osudům jiných lidí. Informovat o tom se ale asi musí. Myslím, že rozumná cesta je přinášet konkrétní osudy jednotlivců. Vždycky ale část lidí oslovíte, a část ne. Úspěch je v tom, když se vám podaří oslovit jich co nejvíc.
Liší se pohled muže-válečného zpravodaje a ženy-válečné zpravodajky?
Řekla bych, že ano. Muži jsou určitě cyničtější. Novináři myslí daleko víc na kariéru a služební postup, jsou soutěživější a chtějí vyniknout. My, ženy, i když jsme taky ctižádostivé a snažíme se dělat kariéru, máme hranice citlivosti jinde. Jednak se bojíme samy o sebe a jednak nám není úplně lhostejný osud druhých. Chlapi tomu někdy říkají hysterie, ale to jenom proto, aby zakryli svůj vlastní cynismus. Většina mých kolegyň z války se alespoň jednou zapojila do nějaké formy humanitární pomoci. Asi cítíme dluh za to, že jsme ukradly cizí osudy a zpeněžily je, kdežto chlapům to většinou problém nedělá. I když jsou samozřejmě i výjimky.
Je tedy potřeba žen-válečných zpravodajek?
Jejich pohled je jiný a myslím, že určitě důležitý. Ženy vidí věci plastičtěji, víc si všímají jednotlivých lidských osudů, jsou lepší v detailech. Muži to vidí strategicky, politicky, analyticky. Ženy sice umějí mnohem hůře hospodařit s časem, ale zase mnohem více citově investují, a to je také důležité. Štětina mi vždycky říkal: „Prosím tě, ty se s tím patláš…“ Když jsem třeba psala o nějaké ženě, potřebovala jsem bydlet v její rodině, pochopit, co ji vedlo k tomu, co udělala.
Vzpomínáte si na nějaký konkrétní takový zážitek?
Pamatuji si, jak jsem točila film pro Němce, který se česky jmenoval Popravy, věc veřejná. Byl o ženě, která byla v roce 1996 v Čečensku odsouzena k veřejné popravě zastřelením. Zjistilo se, že je těhotná, tak tu popravu o devět měsíců odložili. Točila jsem ji pak během celého těhotenství ve vězení, což by podle mě žádný chlap nedělal. Pořád mlčela, takže mi dalo práci dostat z ní za celou tu dobu pár slov. Chlapi jsou pragmatičtější – co za kolik, jak dlouho to bude trvat… Ženy možná někdy mají problém s objektivitou, ale chlapi dělají prohřešky vůči objektivitě také, jen vypočítavěji. Emoce jsou u ženy určitě patrnější.
Lze skloubit povolání válečné novinářky a mateřství?
Moc ne. Většina žen, když se vdají a mají děti, tohoho povolání musí až na výjimky nechat. Vláčet dítě po válkách je nesmysl a riskovat, že z něj bude poloviční sirotek, to si taky hodně rozmyslíte. Žena cítí za dítě velkou odpovědnost, kdežto chlap je klidně nechá manželce a dál si jezdí, takže v padesáti letech může být na vrcholu. Fyzicky na to v tu chvíli ještě má a psychicky je mnohem zralejší než třicetiletí. Já bych klidně ještě pět deset let jezdit mohla, ale mám malé dítě…
Litujete toho?
To ne, jsem ráda. S malým prckem jsou to ostatně taky někdy dramata.
To se vám po práci vůbec nestýská?
To zase ano, hodně se mi stýská. Nejradši bych někam vyjela a dítě nechala třeba u mámy. Ale já byla zvyklá jezdit do oblastí nadlouho – několik měsíců bych bez syna nevydržela. Měla jsem v plánu jet do Afghánistánu, Zafir tam má dědečka a babičku. Ale bezpečnostní situace se tam strašně zhoršila, a takovému nebezpečí ho nemůžu vystavit. Kdyby tam byla situace jako v roce devadesát pět, už bychom tam byli.
Liší se afghánští muži od těch českých?
V něčem se liší, v něčem ne. Afghánští muži jsou temperamentnější, určitě jsou víc machové, ale to hlavně proto, že jim to dovoluje společnost. Myslím, že i český muž by byl rád macho, kdyby mu to česká žena dovolila… Chtějí si podmanit ženu, ale po tom touží i naši muži. Já se snažím machistické sklony ve svém muži potlačit. Jejich temperament také způsobuje, že jsou trochu nesystematičtí. Jeden den podají obrovský výkon a další den prostě prosedí a pijí čaj. Jsou dost nevypočitatelní, nevyzpytatelní, hodně hrdí, hodně sví, moc je k ničemu nepřinutíte. Jsou hodně zavilí.
A afghánské ženy?
Afghánky jsou také temperamentnější, ale musí to v sobě kvůli těm různým omezením hodně dusit. Jsou také vychovávány k větší zodpovědnosti než ženy v Evropě. Evropská žena dnes do poměrně vysokého věku myslí hlavně na sebe, na svoji kariéru, pak teprve začíná myslet na rodinu. V Afghánistánu je žena od narození vychovávána k tomu, že jejím údělem je porodit děti, starat se o ně a o muže, takže má své ambice úplně někde jinde. Ale ty ambice určitě nejsou hloupější, jsou prostě jen podmíněny jinými hodnotami.
Je v Afghánistánu hodně žen, které touží být jako Evropanky?
Pár ano, neřekla bych hodně. Když jim řeknete, že máme svobodu a můžeme se oblékat jak chceme, tak se jim to líbí. Ale pak jim řeknete, že když se rozvedou, tak budou muset chodit do práce, protože žádné alimenty nestačí na to, aby seděly doma a dívaly se na televizi, a ony odpovědí: „To my teda do práce chodit nebudeme.“ Nejsou prostě zvyklé chodit do zaměstnání. To dělá manžel. Tato závislost jim vlastně poskytuje i velké pohodlí – všechny problémy řeší muž, když rodina nemá peníze, měl by to řešit on.
V jednom rozhovoru jste řekla, že nejhůř jsou na tom evropské ženy, které musí dělat všechno. Vy byste svou svobodu vyměnila za pohodlí afghánských žen?
To ne, ale hlavně proto, že už jsem na ni zvyklá. Největší výhoda, kterou Afghánky mají, není fakt, že nemusí chodit do práce. Jsou zbaveny zodpovědnosti za přežití rodiny – ta je na chlapovi. Na afghánském muži spočívá velká psychická tíha. Navíc musí navenek hrát divadlo, že má ideální rodinu, protože hraje hrozně velkou roli, jak rodina vypadá, jak se chová, jak jsou děti oblečeny, jestli jsou slušné… To je těžký psychický úděl, někdy až na zhroucení. Kdežto tamní ženy žijí ve zlaté kleci. Pravda, někdy v hodně chudé kleci.
Jak to vnímá váš muž, který se musel role živitele vzdát?
Samozřejmě o tu roli stále marně bojuje. Ale nic se nedá dělat – už když jsme se seznámili, jsem byla jako novinář jeho živitel, který mu dával práci. Stejně mu to však pořád dělá hrozné problémy.
Jak vás přijala jeho rodina?
Docela dobře. Naštěstí má jen jednu sestru, bratři by určitě brblali. A tatínek je extrémně pokrokový, dřív pracoval na americké ambasádě a jezdil po Evropě. S rodiči problém nebyl. Nikdy jsem u nich ale nebydlela.
A chtěla byste tam bydlet?
V Afghánistánu ano, ale ne u nich doma. Nemají ani elektřinu a je to tam velmi malé. Hodně by mi vadila extrémně malá míra soukromí v afghánské rodině. Ve dvou třech malých místnostech tam bydlí třeba patnáct lidí. Já jsem prostě zhýčkaná a potřebuju alespoň malý kouteček na práci a nějaký životní prostor, kde do mě nebude pořád někdo šťouchat, mluvit na mě a na něco se mě ptát…
Chcete svého syna vychovávat jako Čecha, nebo jako Afghánce?
Vzhledem k tomu, že teď bude žít v Čechách a chodit tu do školy, protože česká škola je tisíckrát lepší než afghánská, bude ovlivněn českým prostředím. Navíc je obklopen babičkou a strýčky, chodí do české školky… Má ale sveřepou afghánskou povahu, je hodně zavilý.
Váš manžel tu žije s vámi?
Teď tu zrovna je. V Afghánistánu byl před Vánocemi. Vždycky je pár měsíců tady a pár měsíců tam.
Jak spolu mluvíte?
Ze začátku jsme nemluvili nijak, pak anglicky. Můj muž se ale naučil velmi rychle česky.
Umí váš syn persky?
Rozumí, ale nemluví. Je těžké na něj v českém prostředí mluvit důsledně persky. Bydlí s námi sice ještě jeden afghánský kluk, ale i s ním mluví česky.
Jak se vyrovnávají afghánští uprchlíci s českým prostředím?
Velmi špatně. Dost často žijí ve svých komunitách, takže třeba ženy se česky vůbec, ani za dlouhou dobu pobytu nenaučí. Ale jsou výjimky – jedna moje kamarádka umí perfektně česky, přitom její manžel je pitomec, který neumí nic. Kamarádka je velmi aktivní, hlava rodiny, přitom je to Afghánka. A afghánské děti se naopak s českým prostředím dobře sžívají, často už ani persky neumějí.
Chtějí se uprchlíci vrátit zpět, když se jim tu nevede dobře?
Nechtějí.
Zlepšila se situace v Afghánistánu oproti dobám vlády Tálibánu?
Já myslím, že ano. Když jsem tam byla v roce 2001, tak jsem se v Kábulu musela v zimě hřát v nastartovaném autě, protože už jim několik let nešla elektřina. Dnes mají všude internet, mobily… I na oblékání je to vidět – jestli se tedy svlékání dá nazvat pokrokem. Dnes už na ulicích nevidíte tolik žen v burkách jako dřív. Chodí normálně slušně oblečeny, jak se na afghánské ženy patří, ale alespoň je jim vidět do obličeje, což je podle mě pro komunikaci velmi důležité. Mnohem víc žen také studuje. Oproti roku 2003 nebo 2004 se tam ale zároveň bohužel velmi zhoršila bezpečnostní situace.
Má smysl snažit se přinášet jim demokracii?
Já bych začala s ekonomikou, demokracie pak podle mě přijde sama. Je těžké jim teď vnucovat něco, vůči čemu jsou ostražití. Nejdřív se musí zásadně zlepšit životní úroveň a musí tam být pracovní příležitosti. Dnes mají šílenou nezaměstnanost. Proto tam jedou drogy, proto tam je Tálibán a sebevražední atentátníci. Když budou zevlovat jako teď a budou nuceni krást nebo bojovat, aby si vydělali na živobytí, tak to bude pořád začarovaný kruh. Tohle je nutné zlomit – a podle mě se to podaří jen industrializací země a turistickým ruchem.
Jan Šibík vyjádřil po návratu z Haiti pochybnost, zda jsou některé národy vůbec schopny si samy vládnout…
Já bych neřekla, že v Afghánistánu nejsou schopni si sami vládnout. Ale nejsou schopni přijmout fakt, že pokud chtějí mít materiální blahobyt, jaký je tady, v Evropě, a který je možná zbytečný – ale oni ho prostě chtějí, chtějí mobily a televize – tak musí přistoupit na dost zásadní změnu života, která vůbec neodpovídá jejich tradici, rodině a třeba i postavení ženy. Prostě nejde, aby ženy seděly doma a měly jedenáct dětí. A tenhle konflikt je v nich, tohle zmítání se mezi nenávistí, závistí, zklamáním za sebe samých…
Jak tohle vnímá váš manžel?
Když Paikar poprvé přijel do Čech, vzala jsem ho do supermarketu. Nemohl uvěřit, že tu máme tolik zboží. Pociťoval až závist a říkal mi: „Čím jste si to zasloužili, když my jsme tak chudí?“ Já v tu chvíli byla jízlivá a odpověděla: „To víš, my totiž pořád nepijeme čaj, nekouříme a nehulíme hašiš jako vy, ale pracujeme.“ Dnes je totiž svět strašně propojený a globalizovaný a všechny kontrasty se stávají mnohem nápadnějšími než dřív, kdy nevadilo, že jedna země je na úrovni pátého, a druhá na úrovni jedenáctého století.
Čím to je, že se těžko dostávají na naši úroveň?
Hlavně úplně jinak vnímají čas. Jdete na úřad nebo vás zastaví policajt a půl hodiny se vás ptá, jak se máte. V Afghánistánu v životě neviděli moji matku, ale pořád se ptají, jak se má, jak se mají strýčkové, tetičky… je to jejich slušnost, ale ztrácejí strašně moc času. Paikar tu už velmi dlouho shání práci, ale abych byla upřímná, tak si myslím, že ani není schopen chodit každý den někam do továrny – v devět nastoupit, v pět skončit. Kdežto český muž, ať je jakýkoli, takhle klidně funguje. Snažím se to vysvětlit afghánskému klukovi, co u nás bydlí, a on mi na to řekne: „Vy, Češi, jste takové mouchy bez křídel.“ Pro ně je náš styl života do jisté míry nepochopitelný, možná jím i pohrdají. Ale zároveň by brali to Tesco…
Jak vnímají cizince? Jako někoho, kdo se jim snaží pomoct, nebo spíš jako kolonizátory?
Tak napůl. Teď už spíš negativně, protože si říkají, že jim pomáháme špatně a málo. Myslí si, že tam máme nějaké
jiné zájmy. Rozšířený názor je, že podporujeme Tálibán a platíme Usámu bin Ládina, abychom v Afghánistánu mohli být voje nsky přítomni.
A jak by si tedy naši pomoc představovali?
To vám neřeknou. Představovali by si, abychom jim dali peníze a nechali je dělat si s nimi co chtějí. Jenomže to při té obrovské míře korupce ve státním aparátu samozřejmě nejde. Mají pravdu v tom – a to je třeba přiznat – že řada humanitárních organizací a cizinců v Afghánistánu má obrovskou, ale opravdu nemravnou spotřebu na sebe samotné, na vlastní sídla, elektrické generátory, na jídlo, které si nechávají dovážet z Dubaje, protože se toho místního štítí, na dovezený alkohol…
To je to vážně tak šp
atné?
Pouhá desetina peněz jde na skutečnou pomoc, zbytek spolkne provoz organizací. A to je v očích Afghánců šílené mrhání. Řekne se: svět pomohl Afghánistánu čtyřmi a půl miliardami dolarů, jenže 4 miliardy dolarů stojí náš pobyt tam, náš blahobyt. Nedokážeme se vůbec uskromnit, v tom mají Afghánci absolutní pravdu, a je to obrovská ostuda. Když chce někdo mít to, co má doma, ať nejezdí do Afghánistánu. Podle mě by se cesta tam měla stát určitým způsobem misí. Můžu si ji nechat zaplatit, ale nemůže to být takový nepoměr, že dostanu 15 tisíc dolarů, a Afghánec padesát d olarů. To pak vede jen k dalšímu nepřátelství.
Kdy jste byla v Afghánistánu naposledy?
V roce 2006. Jela bych tam z novu, třeba jen na tři týdny a dítě nechala doma u babičky, ale je to strašně drahé. Přece jenom v naší rodině vydělávám pouze já, takže to s financemi není úplná legrace.
Jak teď vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno vstanu v půl sedmé, obléknu Zafárka, v půl osmé ho odvedu do školky. Dopoledne pracuji. Přečtu si agentury, tisk, různě volám, kde se co dělo, navrhuji novinám, co by se mělo zpracovat, ony si kolem poledne vyberou. Pak babička vyzvedne Zafárka ze školky a odvede ho domů. On spí, já makám do půl čtvrté do čtyř, přijde babička, já makám do šesti, pak se oklepu, hraju si s ním, dám ho spát. A tak pořád dokola.
Pracujete jen na článcí ch nebo i nějakém dokumentu či knížce?
Teď jenom na článcích. Vůbec nemám čas. Denně kromě soboty pracuji do šesti sedmi hodin večer. Jsem prostě strašně unavená.
Další dítě nechcete?
Mně jedno stačí, to bych musela mít úplně jinou rodinu. Tím, že je Paikar cizinec, leží i veškerá organizace domácnosti na mně – od objednávání uhlí po placení elektřiny. A když se staráte absolutně o celou domácnost, o dítě a ještě jediná chodíte do práce… to je strašně náročné.
Říkáte si někdy, jaké by to bylo, kdybyste zůstala u módy?
To ani ne, jsem ráda za to, co přišlo. Myslím, že díky svým zkušenostem vnímám svět mnohem plastičtější a dokážu si představit problémy, které třeba ostatní jen vidí v televizi.
Myslíte, že ještě někdy vyjedete do zahraničí jako zpravodajka?
Určitě snad ještě párkrát ano. Zafirovi jsou teď tři roky, za takový rok dva už bude snadné ho nechat třeba u bráchy nebo ho vzít s sebou. Nejradši bych s ním jela už teď, ale například do Ruska nemůžu.
Pořád tam jste persona non grata?
Stále, ale teď budu opět žádat o zrušení.
Do Afghánistánu nepojedete?
Do Afghánistánu se syna bojím vzít. Vidím, jak chce být venku, na pískovišti, a to by tam prostě nebylo možné. Tamní klima, nemoci… Vždyť bych mu musela všechno odepřít! Mám právo mu takhle zkazit dětsví? Afghánské děti mají všechno tak těžké, snažíme se jim pomoct, za každé zachráněné afghánské dítě je člověk rád – a já ho tam povezu? To by bylo úplně absurdní… *