Ještě se chvíli pozastavím u vesničky Omalo – my jsme se totiž odtamtud nemohli odtrhnout. Aby ne, když se tam konal festival Tushetoba (čímž ztratíte hned dva dny, protože počítat s tím, že po gruzínském festivalu člověk vstane v osm ráno a vyrazí na dvacetikilometrovou túru, je dosti bláhové…).
Jak probíhá takový gruzínský festival jste se mohli dočíst v minulém díle putování. On má vedle nekonečných přípitků ještě o něco bohatší program – tance, zpěvy, koňské dostihy… jenže se vám bohužel lehko stane, že jste brzy v takovém stavu, že to všechno tak nějak plyne mimo vás. Ale možná to není případ všech. Potkali jsme v horách skupinu asi deseti českých kluků (měli jsme pro ně pracovní název Cepíni), které prý nikdo na nic nezval. Tak nevím, čím to bude. Asi genderovou nevyrovnaností, možná i nekorektností, těžko říct.
Náš neslavný volejbalový mač
Každopádně na ten slavný omalský festival měl dorazit i gruzínský prezident – Michail Saakašvili. My se těšili, že ho uvidíme pěkně zblízka – měli jsme totiž rozložené stany na louce alias letišti, kde měl přistát. Uložila nás tam přímo sama gruzínská pohraniční policie, která měla stanici hned vedle.
„Ale to bychom si před panem prezidentem asi měli ty stany sbalit, ne?“ ptali jsme se policistů a představovali si drsná protiteroristická opatření (kousek od Omala je hranice s Dagestánem a Čečenskem).
„Éto charašó,“ uklidnili nás pohraničníci a místo toho nás vyzvali na volejbalový mač Česko-Gruzie.
„Češi jsou skvělí sportovci!“ říkali nám před prvním podáním přes telefonní kabel. Podávala jsem zrovna já. Moc mě jejich výrok neuklidnil, protože jsem tušila, že jim brzy ten pěkný předsudek o nás vyvrátím. Možná kdybychom si dali závody v běhu nebo výmycích, ale v míčových hrách fakt ne, k nim mám odpor již od třetí třídy, kdy jsme každou hodinu tělocviku museli začít vybikou.
„První rána kapitána nabitá!“
Uskakovala jsem před krutými ranami (poslední v poli jsem totiž zůstávala jen díky tomu, že jsem skákala i vypadala jako rachitickej kamzík) a doufala, že míč chytí někdo jiný.
„Jelene! Nedělej tam ty svý tři skoky a začni chytat!“ řvala na mě naše drsná tělocvikářka přezdívaná Macanda.
Načež jsem se většinou rozesmála a v tom smíchu se mísilo pobavení z Macandy a z vlastní neschopnosti a zoufalství z téhož.
„A jestli z toho máš ještě čurinu, tak si dej dvacet!“
…tak tak nějak jsem si vybudovala odpor k míčovým hrám (pro bližší popis doporučuji poslechnutí písničky Vybika od kapely Vobezdud, kde hraje kamarádka Josefína Jonášová. Ona se ta kapela původně jmenovala Pět pičí bez dud, jenže Josefínina maminka učí na katolické základce: „Josefínko, prosím tě, změňte si ten název kapely, vždyť já se to před těmi kolegyněmi, řádovými sestrami, úplně stydím vyslovit.“ Navíc se asi po dvou letech k pěti zakládajícím členkám přidali i kluci, takže z toho názvu udělali takovej trochu kryptogram – „Pět pičí“ nahradili véčkem a óčkem psaným jako kosočtverec. Ale já už si tak nějak zvykla jim stejně říkat Píči).
No tak si asi dovedete představit, jak vypadal ten náš volejbal. Já ke svému překvapení na začátku třikrát úspěšně podala. Oni to, opět k mému překvapení, třikrát nevybrali, protože čekali nějaký drsný smečovky (od sportovců Čechů), a místo toho se k nim pomalu, hned těsně za síť alias kabel, snesl míč z asi pětimetrový výšky…
…a to myslím byly naše první i poslední tři body. Pak nás asi po pěti minutách rozhodili mezi sebe a po dalších pěti minutách už vlastně hráli sami, protože my jen tak nečinně stáli v poli a předstírali, že tam čekáme na přihrávku.
Tak prosím vás, jestli někdo pojedete do Omala, tak si tam zahrajte s pohraničníky volejbal, ať trochu napravíte českou sportovní reputaci, kterou jsme tam zkazili…
Jak jsem málem udělala rozhovor se Saakašvilim
Ale zpět k Saakašvilimu. S tím to dopadlo vlastně podobně neslavně jako s volejbalem. Já už se připravovala na velký žurnalistický rozhovor. Dokonce jsem kvůli tomu otravovala rodiče, kteří o něm přes celou noc studovali informace: „My už jsme teď úplní odborníci na gruzínskou politiku,“ říkali mi do telefonu. No a on nakonec nepřijel.
Tak vám místo rozhovoru se Saakašvilim přináším alespoň krátký rozhovor s výhercem koňských dostihů Lashou Chabajdzem (samotné dostihy jsem bohužel taky propásla. Do pytle, ze mě bude prd žurnalistka…).
Kolik ti je?
Šestnáct.
Odkud jsi?
Z Girevi. Ale tam jsem jen přes léto, přes zimu bydlím v Telavi.
Jak se jmenuje tvůj kůň?
Uzbeka.
Jel jsi poprvé?
Ne po čtvrté. Jezdím každý rok.
Co jsi vyhrál?
Ovci, mobil a peníze.
Kolik vás jelo?
Dvacet, ale dojelo nás deset.
Smí jet jen kluci?
Ne, i holky, ale letos žádná nejela.
Dospělí nejezdí?
Ne, jsou moc těžký.
…na víc bohužel nestačily naše oboustranné anglicko/rusko/gruzínské jazykové schopnosti.
V Girevi jsme pak potkali Lashovy spolužačky a myslím, že je to asi velký třídní idol, protože když jsme jim říkali, že vyhrál, a ukazovali jim fotky, tak se tak roztomile uculovaly a ptaly se, jestli bych jim fotky neposlala (což mi připomíná, že to musím udělat).
Pár informací o Saakašvilim
…abyste neřekli, že jste se o tom Saakašvilim nic nedozvěděli (když už se s tím rodiče tak studovali. Není to však žádný odborný článek, tak si kdyžtak najděte víc informací někde jinde).
Prozápadní orientace
Saakašvili, který v Gruzii vládne od roku 2004, nastolil v zemi velmi prozápadní orientaci. Pozval např. 10 000 učitelů angličtiny z ciziny, zemědělce z Jihoafrické republiky, aby pomohli zreformovat nevýnosné zemědělství, snížil daně (při zvyšování daňové zátěže musí proběhnout referendum), podařilo se mu minimalizovat kriminalitu a korupci. Zákonem zakotvil, že státní dluh nesmí přesáhnout 60% a deficit rozpočtu 3% HDP. Mezi obyčejnými lidmi je velmi oblíben, občas je mu vytýkáno, že se dostatečně nevěnuje změnám v justici, školství a zdravotnictví. Jedním z velkých projektů, na kterých se přičinil, je stavba železnice Kars–Tbilisi–Baku, která by měla být hotova v roce 2012.
Napětí mezi Gruzií a Ruskem
Napětí mezi Gruzií a Ruskem panuje odjakživa, přinejmenším od 18. století. Posledním velkým konfliktem byla válka v srpnu 2008 v Jižní Osetii, která je oficiálně stejně jako Abcházie gruzínskou autonomní republikou, neoficiálně pak nezávislou republikou. Konflikt se vystupňoval po uznání nezávislosti Kosova, kdy došlo k potyčkám mezi ruskými a gruzínskými jednotkami, následně pak bombardování. Většina západních států se postavila na stranu Gruzie (ČR taktéž vyjma jejího prezidenta Václava Klause, který se postavil na stranu Ruska). Česko také dodávalo do Gruzie těžkou i lehkou bojovou techniku a munici (houfnice, raketomety, letouny atd.)
O rok později oznámila nezávislá vyšetřovací komise EU, že válku vyvolala Gruzie, Rusko však přispělo k eskalaci konfliktu.
Problémem, který po válkách zůstává, jsou uprchlíci. V Gruzii žije asi pět procent lidí (230 000), kteří od 90. let do dneška museli opustit své domovy v Abcházii a Jižní Osetii, a nyní žijí ve vnitrozemí. Zvládnutí situace a stavbě příbytků pro ně přispěla i pomoc USA a EU ve výši 4,6 miliard dolarů.
My sami jsme pár uprchlíků potkali ve vlaku z Tbilisi do Mestie. Špatně se jim asi úplně nevede, ale přece jen domov je domov.
Kdo se stane nástupcem
V roce 2013 se budou konat prezidentské volby, ve kterých už Saakašvili nemůže kandidovat. Spekuluje se, že by se však po ruském vzoru mohl stát premiérem, jehož pravomoce byly v poslední době posíleny. Vedle úspěchů totiž Saakašviliho provází pověst velmi autoritativního člověka, který se nechce vzdát vlády.
Pár údajů o Saakašvilim:
Saakašvilimu je 44 let, prezidentem je od roku 2004 (s přestávkou v roce 2007). Vystudoval mezinárodní vztahy a studoval i ve Štrasburku, v USA, ve Florencii a v Haagu. Tam také potkal svou holandskou choť, se kterou má dva syny. Po návratu z ciziny v roce 1995 byl zvolen poslancem, byl předsedou strany tehdejšího prezidenta Ševarnadzeho i ministrem spravedlnosti. Podal však demisi po obvinění prezidenta z korupce a vrátil se s velkou slávou až v roce 2003, kdy jeho hnutí Kmara (Dost) donutilo Ševarnadzeho odstoupit (po tzv. Revoluci růží).
Více o možném průběhu prezidentských voleb v roce 2013 zde.
…tak to jen tak pro informaci. Kdyby na tenhle článek náhodou narazil někdo z gruzínské ambasády, tak prosím vašemu prezidentovi vyřiďte, že ho maminka s tatínkem moc pozdravují, a že mu v té prozápadní a prodemokratické orientaci drží palce. Ona mi to maminka děsně kladla na srdce, ať to tomu Saakašvilimu vyřídím. Ale taky mu kdyžtak prosím vyřiďte, ať se moc nenechá oblouznit úspěchy, a radši odejde v roce 2013 do pozadí. Protože takových už bylo, co nejdřív přišli jako osvícenci a pak se z nich stali despoté…
Pár praktických informací:
Sovětské mapy Gruzie ke stažení zde: http://mapy.mk.cvut.cz/list/data/Gruzie-Georgia
Vlastně jsou tam k nalezení i jiné mapy, stránku dělal nějaký dobrák z ČVUT (jak jsem psala – matfyzáci a čuťáci alespoň využívají své spasitelské sklony užitečným způsobem)
Spaní: na Kavkaze možné kdekoli. V Omalu a v Girevi doporučuji spát poblíž pohraničníků – v Omalu si s vámi budou chtít dát volejbal, v Girevi fotbal. Možná si přijdou večer i zazpívat a přinesou něco k pití či snědku. Také si u nich musíte vyzvednout povolení k přechodu přes sedlo Acunta, které je blízko čečenské hranice. Povolení je zdarma. Oheň jsme nikde nerozdělávali, není moc dřevo, ale myslím, že zakázané to není.
Jídlo: Jídlo si vemte všechno s sebou (pokud tedy nepočítáte s tím, že vás budou živit Gruzínci na festivalech. Pokud s tímto počítate, tak doporučuji genderově vyrovnanou skupinu, případně pouze dívčí skupinu). Dokoupit lze ve vesnicích snad jen chleba, někdy ani to ne (lze to v Omalu a snad v Dartlu, v Girevi ne).
Voda: S vodou není problém, po cestě je mnoho potoků.
Festival v Omalu: Jde o festival Tushetoba, letos se konal 29.-31.7.
S mým gruzínským otcem – našli jsme se díky omalskému festivalu (ta kaddáfíovská čapka je jeho).