…asi takové bylo vyznění článku „Mocní a tajemní“ o českých biskupech od Adama Šůry z posledního čísla Respektu, 31.10.2011. Omlouvám se panu Šůrovi, jestli si tohle náhodou bude číst, že padl za oběť mé opovážlivé kritice českých novinářů, na kterou snad díky své (ne)zkušenosti ani nemám právo.
Jsem k své vlastní církvi a jejím hodnostářům často velmi kritická a některé věci pan Šůra docela vystihl, ale jinak mě článek vesměs zklamal svou tradiční tendenčností. Že jsem jako katolička zaujatá? Možná. Ale ani o píď víc, než jsou zaujatí zarytí nepřátelé církve (obzvlášť té katolické).
Když to trochu přeženu, tak mi to občas připadá, jak kdyby se nějaký nevzdělaný dělník vydal ze čtyrky rovnou na univerzitní promoci a pak o tom povídal svému kamarádovi: „No ty vole, naprostá fraška. Chodili tam nějaký papaláši v dlouhejch řízách obvěšený zlatejma řetězama, vypadali jak středověký šašci, navíc jsem jim nerozuměl ani slovo. To bylo furt nějaký „vaše magnificence, spektábilis a honorábilis“ nebo co, prostě místo hovno „ó nikoliv“… Pak tam ti študáci jak zmanipulovaný ovce chodili k nějakýmu zlatýmu žezlu a cosi u něj mumlali. No ty vole, když jsem to viděl, tak jsem si říkal, „ještě žes to neštudoval“. Jen mě sere, že je to placený z mejch daní.“
Že novinář nerozumí sémiotice náboženských obřadů ještě jaksi neznamená, že je to celé „pitomost beze smyslu“. Mnoho (možná většina) českých novinářů, kteří píší o náboženské tématice, jsou totiž nejen ateisté (což by samo o sobě ještě nebylo nic proti ničemu), ale ještě k tomu náboženští analfabeti. V zahraničí jsou většinou v redakcích náboženští experti, podobně jako experti ekonomičtí či sportovní, kteří mají vystudovanou religionistiku, teologii… My si ale vše radši děláme po svém, po česku (protože přece všechno víme nejlíp, a protože ateisté jsou ten nejvyšší vývojový stupeň lidí, kteří pohádky pro děcka vyměnili za vědeckou pravdu, a už ani nepotřebují ztrácet čas studiem těch demagogických institucí, jakými církve dozajista jsou. Vždyť stav české společnosti je přece jasným důkazem naší pravdy – hotový ráj na zemi, neříkejte, že ne…)
Jenže co naplat, ač jsme nejchytřejších deset milionů lidí na světě, možná k tomu můžeme přičíst i tu miliardu ostatních ateistů/agnostiků/bez vyznání, tak pořád tu zbývá ještě těch pár miliard blbců… Ve světě je totiž cca 2,2 mld. křesťanů. Jen tak pro zajímavost, jak upadá ta nicotná, bezvýznamná instituce, jménem katolická církev: v roce 1970 měla 654 milionů věřících, v roce 2011 je to 1,15 mld. Dále je ve světě 1,4 mld. muslimů, 14 milionů židů, 1 mld. hinduistů, 0,4 mld. budhistů, 0,4 mld. příslušníků čínských náboženství atd.
A rozhodně to nejsou jen nějaké negramotné masy z třetího světa – toť totiž další dost častá mimózní představa mnoha Čechů: Šílený jezuita přijíždí do nějaké zapadlé africké vesnice, s bičem v jedné a cukrátky v druhé ruce. Když se tamní obyvatelé neobrátí na víru pravou, tak je v lepším případě spráská, v horším upálí. Když se na víru obrátí, tak jim dá cukrátko a nutí je místo tanců kolem ohně zpívat v kostele gospely.
Možná, že vedle náboženského analfabetismu je příčinou i to, že v prestižních českých redakcích často sedí lidé stejně staří jako já či dokonce mladší. Jednou mi jeden německý novinář říkal: „Vy se máte, ve dvaceti píšete otvíráky do celostátních deníků, v 28 letech se můžete stát jejich šéfredaktory…“ jenže já si nejsem jistá, jestli to měla být zrovna pochvala českého žurnalismu, mně to přijde spíš smutný. No a nakonec je to také velká chyba nás křesťanů, že si občas pokrytecky myslíme: „Nebudu si špinit ruce těmi přízemními věcmi jako je politika či média…“ No a pak se děsně divíme, že v těchto oblastech jsou lidé bez křesťanských hodnot. Pro úplnost je však třeba po pravdě dodat, že mnoho nekřesťanů se křesťanských hodnot drží mnohem pevněji než my křesťané…