Postaral se o to pětadvacetiletý Švýcar Roger Schütz, který na ni narazil v roce 1940, když hledal místo, kde by se mohl usadit a založit křesťanskou komunitu hlásající smíření mezi katolíky, protestanty, anglikány a pravoslavnými.
„Bratr Roger věřil, že pokud má křesťanství působit věrohodně, nemělo by být rozhádané. Není třeba se spojit v jednu církev, ale být jednotní,“ říká bratr Emile, kanadský katolík, který se do komunity přidal před třiceti pěti lety.
Východní mystika
Na dřevěné zvonici ve tvaru brány vyzvání pět různě velkých zvonů. Ohlašují jednu ze tří každodenních modliteb ve velkém cihlodřevěném kostele nazvaném kostel Smíření asi o sto metrů dál. Před jednoduchou plochou stavbou, kterou zdobí akorát tři cibulovité věže s pravoslavnými kříži stojí dlouhý zástup mladých lidí čekajících na vstup do kostela.
Za chvíli se rozlehlá hala zaplní stovkami věřících sedících na béžovém koberci a celým prostorem se rozezní po celém světě známé zpěvy z Taizé. Jednoduché nápěvy v různých jazycích světa se vždy několikrát opakují. Doprovází je jen elektrické piano, na které hraje asi třicetiletý blonďatý mnich v bílém hábitu s kapucí, který sedí s
přibližně osmdesáti stejně oblečenými bratry v uličce uprostřed kostela, oddělené od ostatních věřících květináči se zeleným umělým listovím. Výzdoba celého kostela je jednoduchá – žádní buclatí andělíčci, sochy svatých a zlaté sloupy. Vpředu visí od stropu po zem šest rudých trojúhelníkovitých pláten, před kterými stojí nakupené cihly se svíčkami, oltářní stůl a tři pravoslavné ikony včetně asi metr a půl vysokého kříže s ukřižovaným Ježíšem. Tlumené světlo dovnitř propouští jen několik barevných vitrážových oken.
Celá atmosféra v něčem připomíná východní mystiku pravoslavných chrámů.
Život v chudobě
„Pobyt tady ve mně obnovil víru v Boha a naučil mě znovu se modlit,“ říká devatenáctiletá studentka z Rakouska Judith Schulz, která v Taizé strávila tři měsíce. Dlouhovlasá brunetka v úplém bílém tílku a džínech sem přijela po maturitě, před započetím studia mezinárodního marketingu. 
„Člověk se zde setká s lidmi z celého světa a to je obohacující. Zároveň je to ale někdy smutné, protože jen co se s někým skamarádíte, už se zase musíte loučit, protože většina studentů tu zůstává týden, dva. Dobrovolníků na tři měsíce či ještě delší dobu je tu mnohem méně.“
Ročně komunita přivítá více než sto tisíc poutníků různých národností a vyznání. V době Velikonoc se jich tu sejde až na osm tisíc. Vedle toho mniši organizují pro mladé každý rok novoroční oslavy v některé z evropských metropolí (letos v Rotterdamu) a své komunity, tzv. fraternity založili i na jiných kontinentech – v Indii, Brazílii či USA. Všude se snaží pomáhat chudým a oslovovat mladé lidi. Bratři zásadně nepřijímají žádné dary, všichni se zřekli jakéhokoli dědictví a na obživu si vydělávají pouze prodejem vlastnoručně vyrobené keramiky, CD se zpěvy a dalšími výrobky. Cokoli vydělají navíc, dají chudým.
Smíření křesťanů
Po asi půl hodině
zpěvů se rozdává v jednoduchém dřevěném přístřešku snídaně. Na rohlík s máslem a kakao, které nabírají dobrovolníci z obrovských hrnců, se stojí fronta delší než na dětském táboře. Hned co lidé „vyfasují proviant“, usazují se s ním pod některou z dřevěných střech okolo, do bílého cirkusového stanu či
prostě jen tak na zem pod širé nebe.
Po jídle se každý vydává za svým programem. Někdo se účastní čtení z Bible či diskuzních kroužků, jiný se jde projít po okolí nebo jen tak sám medituje v kostele.
„Pro nás, dlouhodobé dobrovolníky, je program každý týden jiný. Vždy v sobotu si rozdělíme povinnosti, které kdo bude mít následující týden na starosti. Buď pracujeme dopoledne či odpoledne, druhou polovinu dne máme volnou,“ vysvětluje pětadvacetiletá zdravotní sestra z Filipín Maria Ninia Chara Ollodo při tom, co švédskému poutníkovi balí do papíru keramický džbán v obchodě s výrobky mnichů. Dřevěným prostorem zní nahrané zpěvy, při kterých si poutníci prohlížejí keramiku či knihy s myšlenkami bratra Rogera a rozhodují se, co si s sebou odvezou domů na památku. 
Vedle pomoci v obchodě dobrovolníci vaří jídlo pro ostatní poutníky, umývají nádobí, uklízí, provádějí místem jednodenní návštěvy či vedou biblické lekce pro malé děti.
„Mladé lidi na Taizé přitahují různé věci. Pro někoho jsou důležité zpěvy a modlitby, pro jiného společenství vrstevníků z celého světa, prostý život či ticho, kterému se tu můžete oddat. Mnoho křesťanů navíc přitahuje ekumenický charakter komunity,“ říká bratr Emile a jeho slova potvrzuje pařížský inženýr Benoît Chavel: „Jsem katolík, ale necítím se jím být o nic víc než se cítím být křesťanem.“
Místo prodchnuté historií
Sám bratr Roger byl protestant a komunitu zpočátku tvořilo jen sedm dalších protestantů, kteří se k němu v roce 1949 přidali. Brzy však následovali i katolíci a anglikáni, takže dnes je v řádu asi sto mnichů z přibližně třiceti různých zemí a pomáhají jim i ženské řády sv. Ondřeje, voršilky a vincentinky.
Na Taizé bratr Roger narazil při cestě na kole ze Ženevy, když hledal vhodné místo pro budoucí komunitu. Jedna tamní žena mu tehdy řekla „Zůstaňte tady, jsme tu všichni tak sami.“ A tak se bratr Roger rozhodl, že už dál nepojede a usadí se právě tu. Během druhé světové války ve svém domě schovával uprchlíky, dokud dům nepřepadlo v roce 1942 Gestapo, když byl bratr Roger zrovna v Ženevě. Zpět se navrátil až o dva roky později v roce 1944.
Asi deset kilometrů od Taizé se nachází městečko Cluny, významné místo v dějinách církve. Roku 910 zde byl založen benediktínský klášter, který nepodléhal vládě místního vévody, jak bylo v té době zvykem. Tato tzv. clunyjská reforma vedla postupně až k boji o investituru, tedy o to, kdo má jmenovat církevní hodnostáře, zda papež či světský vladař. Tento spor byl vyřešen až Wormským konkordátem v roce 1122, jenž byl důležitým základem pro odluku církve a státu, jež přišla v mnoha státech o několik století později.
Historie nedalekého kláštera, který po staletí upadal a nakonec byl během Francouzské revoluce vypleněn, inspirovala bratra Rogera k budování nového křesťanského centra, kam se od šedesátých let začalo sjíždět na tisíce mladých lidí a jejich množství stále narůstá. „Po pádu železné opony se najednou počet poutníků ztrojnásobil, takže jsme museli několikrát rozšiřovat kostel i stavět nové dřevěné ubytovny,“ říká bratr Emile.
Nevytracené požehnání
Je večer a nad Taizé se rozzářilo tisíce hvězd, které jsou tu díky vzdálenosti velkých zářivých měst krásně viditelné. U dřevěných ubytoven je stále rušno. Skupinky mladých si povídají ve všech možných jazycích, hrají na kytaru či pokuřují a přemýšlejí nad životem.
„Byla jsem tu jen týden, ale i tak mě myslím pobyt naučil trochu se zklidnit a občas zpomalit svůj život,“ přemýšlí při uklízení nádobí zdravotní sestra Merrie Scharf (24) z amerického Seattlu, která odjela na šestitýdenní cestu po Evropě a týden z toho strávila právě zde.
Poutníci sem stále proudí i přesto, že bratr Roger zde již není přítomen. Zabila ho duševně chorá žena při večerní modlitbě v kostele v Taizé 16. srpna 2005. Jak určil v jednom ze svých dopisů o osm let dříve, vedení komunity se ujal německý katolík bratr Alois.
„Báli jsme se, že po smrti bratra Rogera to už nebude jako dřív, ale nakonec tu onen duch, co sem přitahuje tolik lidí, zůstal. A to je pro nás důkazem Božího požehnání,“ říká bratr Emile.
Více fotografií z Taizé zde
Zpěvy z Taizé zde