…stále opakované fráze, které slyšíme dnes a denně. Kdo s nimi nesouhlasí, není s námi a kdo není s námi, je proti nám. Je zajímavé, jak zásady liberální ekonomie se u nás vžily jako ta jediná objektivně správná teorie, která vede k rostoucí, nezadlužené ekonomice. Naopak jakákoli jiná ekonomika, hlavně ta „příliš sociální“, je podle liberálních ekonomů odsouzena nutně k zániku.
Americký versus evropský sen
Rovnou přiznávám, že nejsem ekonomka a nejsem ani vyhraněným zastáncem liberální či naopak sociální ekonomiky. Jsem sice spíše pravicově založený člověk (možná proto, že jsem měla to štěstí a narodila se zdravá, studií- a práceschopná) a vlastně by mi pravděpodobně vyhovoval individualisticky založený americký systém. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ani americký systém není bez vad – rozdíly mezi bohatými a chudými jsou velmi markantní a ti nejchudší žijí v čtvrtích ne nepodobných slumům zemí třetího světa (a to mají Američané ještě výhodu v podobě levných potravin, energií i bydlení). Státem garantovaný důchod a pojištění pro seniory je v USA naprosto minimální a mnoho zákroků nepokryje. Pracující lidé, kteří nejsou pojištěni (a kterých je v USA přes 50 milionů), radši nejdou k doktorovi, dokud takřka neleží na smrtelné posteli, protože se bojí, že by se do konce života zadlužili. Přitom stojí Ameriku zdravotnictví paradoxně víc než kteroukoli jinou zemi na světě (výdaje na zdravotnictví v USA jsou 16 % HDP, v ČR 6,8 %) .
Evropský sociální stát má jistě také mnoho defektů. Vedle zadlužení států (které však nyní stíhá i USA) nám příliš solidární systém (s uvozovkami i bez) ztěžuje možnost rychle a závratně zbohatnout. V Evropě je pravděpodobně těžší vypracovat se „z čističe bot s jedním dolarem v kapse na bohatého velkotovárníka“. Na druhou stranu vám tu méně hrozí opačný extrém a pád na to nejhlubší dno. Co je tedy lepší? A dá se to vůbec objektivně říct?
Ekonomický liberalismus – „šije se to na necky, pasuje to na všecky“?
Že ekonomický liberalismus není jedinou možnou cestou ukazují perfektně fungující skandinávské sociální státy, kde i přes vysoké daně žijí obyvatelé spokojený život, státy nejsou výrazně zadluženější než jiné (naopak jsou často zadlužené méně) a jejich ekonomiky rostou. Naopak najdeme v Evropě státy vyznávající liberalismus, které to dopracovaly ke svému zhroucení (např. v Irsku, kde 12%ní podnikové daně snad už ani nižší být nemohly, a které se také zasloužily na zhroucení ekonomiky, přinejmenším podporou vzniku realitní bubliny díky stěhování firem do evropského „daňového ráje“. Když pak tedy přišel krach, neptaly se ostatní evropské země právem: „Zaslouží si Irsko naši pomoc, když díky daňovému dumpingu k sobě přetáhlo všechny naše firmy, a ještě přitom zkrachovalo?)
Na základě čeho si tedy liberální ekonomové nárokují pravdu? A nejsou jejich stále opakované fráze opravdu jen frázemi? Z čeho například vyvozují, že když se zaměstnavatelům sníží o jedno procento odvody za zaměstnance, tak se tím sníží nezaměstnanost? Z toho, že zaměstnavatelé „logicky“ naberou nové pracovníky? Vždyť kdo bude platit zbylých 99% mzdy zaměstnance? Zaměstnavatelé, ne stát. Tak proč by měli nabírat nové pracovníky, když na tom i přes zlevněné odvody stále víc tratí než získají? Ten, kdo nového pracovníka potřebuje, přijme ho nehledě na „procento sem, procento tam“. Naopak ten, kdo ho nepotřebuje, nepřijme ho, ani kdyby se mu odvody snížily o deset procent.
Recept na konkurenceschopnost
Další oblíbenou frází mnoha ekonomů je, že nízké firemní daně zvýší konkurenceschopnost. Je to opravdu tak zázračně jednoduché? Jaktože tedy Irsko se svými 12% či Maďarsko s 15% zbankrotovalo? Není lepším receptem na konkurenceschopnost radši stabilní ekonomika bez výkyvů a především snaha o snížení korupčnosti prostředí, aby se firmy nemusely obávat ušlého zisku, když samy odmítnou podplácet? Nevyplatí se také spíš investice do vzdělání, výuky cizích jazyků, infrastruktury…?
Nepochybuji, že výše daní je jedním z kritérií, podle něhož se investoři rozhodují, kde podnikat, nicméně jistě není kritériem jediným. Stejně tak není prokázána přímá úměra mezi tím, kolik podnikatel ušetří na daních a tím, kolik investuje do rozvoje, jak se často argumentuje. Jistou souvislost lze do určité míry předpokládat, zdaleka však nejde o pravidlo. Opět platí spíš to, že ten kdo chce expandovat, ten se o rozvoj snaží bez ohledu na výši daní, naopak ten kdo se do dalších investic pouštět nechce, toho nižší daně nepřemluví.
Není proto lepší přestat se snažit být „papežštější než papež“ s patnáctiprocentní firemní daní, když v USA jsou firemní daně kolem 39% (kromě firem s malým obratem, které platí také 15%)? Není lepší vydat se cestou zdravého rozumu a kompromisu a přestat nahlížet na lidi jako na ekonomicky naprogramované stroje, jejichž psychologie je řízena pouze jen dle počtů „má dáti, dal“?
Říkat věci na rovinu
Nejožehavější frází dneška je však tvrzení: „Musíme provést reformu, abyste za třicet let měli vůbec nějaký důchod.“ Tato věta je naprostý nesmysl. Jednak důchod by ani při současném průběžném financování nebyl zdaleka nulový (s pravděpodobnou imigrací to s úbytkem pracujících nakonec nebude tak katastrofické), a i kdyby byl důchod malý, tak s reformou nebude o nic vyšší. Naopak, jak napsal Václav Klaus, státem vyplácený důchod bude nižší tak jako tak, a to je třeba lidem na rovinu říct. Jediným rozdílem bude, že místo dnešního dobrovolného spoření bude v budoucnu spoření dobrovolně-povinné (resp. nutné), ovšem se všemi riziky, které jsou s tím spojeny. Tedy např. že penzijní fondy mohou zkrachovat, mohou být vytunelovány, znárodněny, mohou mít nižší úročení než bude úroveň inflace, ba dokonce mohou vykazovat ztráty. A také s vědomím, že lidé s nízkými příjmy třeba nebudou mít na spoření peníze, takže jejich důchod bude na úrovni naprostého minima a ve státě bude mnohem více opravdu chudých než dnes.
Také bychom si měli přiznat, že nikdo z nás jasně neví, jak tenhle reformní experiment dopadne (jednak nám ekonomové stále zas a znova dokazují, že ekonomie je věda, která nedokáže absolutně nic předpovědět, jednak jisté odstrašující příklady výsledků reforem se kolem nás vyskytly a možná ještě vyskytnou). Reformy jsou třeba, nejsem proti nim, ale neškodilo by začít lidem říkat věci otevřeně a na rovinu, nepřizpůsobovat popis skutečnosti svým nepotvrzeným teoriím a nepovažovat ostatní, co mají jiný názor, za ekonomické blbce.
A nakonec by možná také neškodilo inspirovat se v oblasti reforem spíše stabilními západními ekonomikami než hledat vzory v experimentálních zemích na východ od nás (jejichž reformy nám politici často dávají za vzor), protože dlouhodobý výsledek jejich reforem je zatím více než nejistý.
Pár informací o pojetí důchodové reformy v zahraničí:
http://www.mesec.cz/clanky/duchodova-reforma-7krat-jinak-aneb-jak-jsou-na-tom-v-zahranici/
http://www.mesec.cz/clanky/duchody-ve-vychodni-evrope-chudoba-penzistu/
http://www.mesec.cz/clanky/duchodova-reforma-zachrani-rozpocet-vasi-penzi-uz-ne/