Během Adventu asi budu publikovat jenom fotografie z Paříže a Drážďan, žádné texty (nanejvýš komentáře k fotografiím). Jednak teď na psaní nemám moc čas a druhak ani náladu a nechci svou kritičností otravovat ostatní, protože to poslední, co v Čechách potřebujeme, je víc a víc otrávení a skepticismu. Pak se tu na sebe akorát stále tváříme jak pudli a ještě to snad pokládáme za přednost, za upřímnost nebo co, přitom jediným „přínosem“ je snad to, že když sami nemáme dobrou náladu, tak se postaráme, aby ji pro jistotu neměli ani ostatní… Někdy nás fakt nechápu. „Vlastenec“ by možná napsal, že nejsem dostatečná vlastenka, jenže já se právě obávám, že jsem vlastenka až moc velká, protože kdybych jí nebyla, tak bych tu už možná dávno nežila. Případně bych se vykašlala na všechno dění a žila si svůj ničím nerušený, ignorantský život a večer si akorát zanadávala u piva.
Ale přece jen si určitou kritiku neodpustím… Nepřestává mě udivovat, kolik předních míst v naší společnosti je obsazeno podvodnými lháři – od Hradu až po univerzity – kteří si ještě dovolují poučovat o tom, co je podle nich pravda. Často je to podobný typ lidí – mocichtiví pravolevičáci, kteří vehementně zastávají jakoukoli ideologii, která jim pomůže udržet se u moci, ať už je to komunismus či liberální ekonomismus…
Nad jednotlivce staví třídní boj, ekonomickou výkonnost, tradice či cokoli jiného. Když se jim to hodí, přátelí se s církví, když ne, poplivou její proroky (případně je pro jistotu umlčí a zavřou). Z pokrytectví si hlavu nedělají – ideologové nevěří v nesmrtelnost člověka. „Každý svého štěstí strůjcem. A proto ber bohatým, ber chudým, jsme jedna komunistická komunita – vše je všech; utrhni si co můžeš – žijeme přece v TRŽNÍM kapitalismu…
Pravdy se neboj, najevo nevyjde. To jen naivní idealisti věří, že existuje nějaká Pravda. My víme, že pravda je subjektivní – pravda je to, co tvrdíme MY.“
Věřícím se rádi smějí („pánbíčkáři“ je občas nazývají) či jejich víru zpochybňují (ačkoli s papežem, kardinálem či arcibiskupem se rádi ukáží – přece jen je to společenská událost nemalého významu).
Všichni, kdo jsou proti ideologům, jsou nepřátelé, bez ohledu na to, jaké názory zastávají. Důležité je, že zastávají názory jiné (velmi paradoxně ideologové nazývají všechny jiné názory „zhoubnými ideologiemi„). Jinak smýšlející osočují z „usurpace mediálního prostoru“, ze samozvaného pasování se do role mluvčích společnosti. Přitom jsou to naopak ideologové, kteří se ve svých projevech, článcích a diskuzních příspěvcích nezřídka pokládají za mluvčí „celého českého národa“, který musí ustavičně „bránit“.
Ideologové také často trpí obsesivními představami spiknutí, vytváří si seznamy všemožných fiktivních skupin, které se jistě paktují a plánují jejich svržení – pravdoláskaři, židozednáři, sionisté, liberální katolíci, europeisté, akademičtí intrikáni spolčení se studenty…
Ale dost už, je čas mlčet i čas mluvit…
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.1
A pravda se ukazuje a vítězí, i kdyby mnoho bitev zdánlivě prohrála.
„Což není veliký ten, který všechno stvořil, veliká pravda a silnější než všechno?“
„A pravda trvá a sílí, žije a prosadí se na věky věků!“2
1 Bible, Kazatel 3,1-3,8
2 Apokryfní biblická třetí kniha Esdráš, 3Esd 4,41