…přepadlo mě to i před nějakým časem, když jsem se byla rozloučit s Drážďany.
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.1
Šla jsem se projít podél Labe a vzpomínala na blízké a ještě bližší…
Ve stepi ležet, k hvězdám se dívat
Někomu brzy snad a pozdě pro jiného
Dala bych sbohem městu
A na dalekou cestu
Kytaře hrála píseň pro milého
Ve stepi ležet, k hvězdám se dívat2
Byla jsem také prozkoumat pár opuštěných domů, co jsem předtím nestihla (fascinují mě opuštěné domy. Kdo v nich žil? Co prožil? Proč odešel?), člověk si v nich uvědomí tu neuvěřitelnou pomíjivost bytí – vlastní pomíjivost.
Pamatuj a uvaž poutníku,
my, kteří jsme pod tímto náhrobkem,
byli jsme, co jsi ty
a ty budeš, co jsme my.
Nad tím přemýšlej a nám,
kteří očekáváme tvé prosby,
od nekonečně dobrého Boha vyprošuj odpočinutí.3
Zašla jsem i na možná poslední oběd v drážďanské menze. Jenže už to nebylo takové jako dřív, protože ti, se kterými jsem obědvávala jsou buď na semestru v zahraničí nebo se naopak vrátili domů.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.1
Hodně spolužáků na menzy nadává – jaké se v nich dělají šlichty a tak – ale já pro ně mám zvláštní slabost. A při návštěvě svých bývalých jídelen a menz mě vždycky přepadá nostalgie.“Svých bývalých“ – prostě mi přirůstají k srdci… Asi už od první třídy, kdy jsme v jídelně ZŠ Burešova po sobě házeli masem a schovávali ho pod knedlíky, aby nás úči nevracely, že to maso teda vyhazovat nebudeme a že tam budeme sedět, dokud to pěkně nedojíme.
Na střední jsme zase při obědech nadávali, jaká je ta a ta učitelka kráva a ten a ten učitel vůl (a možná občas padly i ostřejší výrazy). A vůbec, jak je to všechno nespravedlivý, ale že nám je to stejně ukradený, protože jen co doděláme tuhletu posranou školu, tak se na to všechno…
Jenže jak se pak opravdu blížil konec, tak se do těch siláckých řečí mísila melancholie, že se nám vlastně možná bude trochu stýskat. Po žemlovce. Po znojemský a štěpánský pečeni. Po hospodě naproti škole (která se příznačně jmenovala Domov). Po těch „volech a krávách“ a hlavně po nás…
Po maturitě pak přišla na jednu stranu euforie, že jsem teda konečně tu posranou školu dodělala, a že mám celý svět před sebou, ale taky strach, že stojím na křižovatce, na které si budu muset vybrat z mnoha cest jen jednu a ostatní se mi postupně ztratí v nedohlednu. Strach z toho, že si nevyberu tu správnou, protože život je věčná volba, aniž by člověk věděl, jestli 
volí správně.
Droll thing life is – that mysterious arrangement of merciless logic for a futile purpose. The most you can hope from it is some knowledge of yourself – that comes too late – a crop of inextinguishable regrets.4
Nějak to dopadne. Vždycky to nějak dopadlo…
Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.5
Teď už jsem nějaký ten pátek z Německa i Francie opět doma (někdy mi ty dlouhodobější pobyty v cizině přijdou jak epizody z cizího života, ze kterého se člověk musí vrátit zpět do reality). A zase se se spolužáky potkáváme na obědech v menze a řešíme, co bude. Oni totiž letos končí a já jim vlastně vůbec nezávidím (protože vidím, jak se pomalu vytrácí ty silácké řeči „Už abych tuhletu posranou školu dodělal.“)
„Tak co, už víš, co chceš dělat potom? Už máš nějaký místo?“
…jak jsem ráda, že se mi to ještě o rok odsouvá, ten strach, že věci nebudou tak, jak člověk chce (ostatně, člověk často ani neví, co vlastně chce).
Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, pravil Hospodin.6
Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina.7
Nepromarněte čas vám svěřený.8
Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Také nerozsvěcují lampu, aby ji postavili pod nádobu, ale na stojan a tehdy osvětluje všechny, kdo jsou v domě. Tak nechte své světlo zářit před lidmi, ať vidí vaše dobré skutky a vzdají slávu vašemu Otci, který je v nebesích.9
No nevím, není to jednoduchý. Ale nějak to dopadne. Vždycky to nějak dopadlo.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.1
1: Jaroslav Seifert, Píseň (Poštovní holub)
2: Mně neznámá ruská báseň, kterou mi napsal pod jeden blogový zápis Neznámý překladatel. Děkuji.
3: Nápis na náhrobním kameni, který kryje vstup do krypty pod kostelem sv. Jakuba v Brně
4: Joseph Conrad, Heart of Darkness
5: Matouš 6,25-27; 6,34
6: Izajáš 55,8
7: Žalm 27,14
8: Koloským 4,5
9: Matouš 5,14-16
Fotografie z několika opuštěných domů:
Hotel Seefrieden u Moritzburgu
Lahmannovo sanatorium v Drážďanech (za tip děkuji pánovi s přezdívkou =aSa=, který mě na něj pod jedním textem upozornil)
Opuštěná továrna v Drážďanech (již nestojí)
Podzemní továrna Richard (spoluautorem fotek je Jirka Vackář)
Pár písní, které mi v poslední době utkvěly v paměti (asi by se jich našlo více, tyhle mi teď přišly na mysl):
Jacques Brel: Mon enfance, Ne me quitte pas, John Lennon – Imagine, Ray Charles – Georgia on my Mind, nádherná ruská lidová a ještě jeden ruský mix, Hradišťan – Láska, Nohavica – Sněženky, Nohavica – Každý si nese své břímě, několik modliteb Taizé: Veni sancte spiritus, Aber du weisst den Weg für mich, Nunc dimitis, Laudate omnes gentes a další „taizácké“…
Ale i několik veselejších: Beach Boys – Wouldn’t It Be Nice, Alicia Keys – New York, Herbie Hancock – Watermelon Man, Touch and Go – Would you…?, Ray Charles – Hit the Road Jack, Louis Armstrong – What a wonderful world