Návštěva našich kolejí je však trochu pro otrlejší (alespoň co jsem usoudila z reakcí přespávajících). Přece jen ty ušmudlané kuchyně, průhledné sprchové kouty a „pochcaný hajzly“ ještě trochu zavání socialismem…
Kamarád, co tuhle přijel na návštěvu z Hamburku, povídá v kuchyni společné pro celou chodbu:
„A prosim tě, to ohniště v troubě je jako co?“ ukazuje při tom na pár černých uhlíků, co už od začátku semestru leží na dně trouby.
„Jo vidíš, toho jsem si už taky všimla. No ale tak co, já jako emancipovaná žena stejně nic nepeču. Maximálně si tu opékám topinky a na to se to snese.“
Kuchyň ten „zhejčkaný zápaďák“ nakonec ještě zkousl, ale při návratu ze sprch, kde je věčně ucpaný odpad vlasama (a taky z nějakého záhadného důvodu vždy v odtoku umyvadla najdu buď kuličku hroznového vína nebo ředkvičku), povídá:
„Jako sorry, já nejsem nějaká citlivka, ale tohle je fakt DDR.“
Nedávno přijeli kamarádi Maruška s Vaškem. A protože Drážďany jsou vyhlášeným cyklistickým dopravním uzlem, vzali si s sebou bicykly, že to zpátky vezmou kolmo podél Labe („kolmo podél Labe“ – to zní trošku jako oxymorón. Tak možná spíš srozumitelnosti zadosti: „na kole podél Labe“). Když dorazili po dvou dnech zpět do Prahy, napsali mi email:
”Překvapilo nás, jak moc se za hranicemi změnila úroveň cyklostezek (bohužel k horšímu) i to, že najednou jakoby z ničeho nic se cyklisti téměř přestali zdravit a usmívat se na sebe. Holt jiný kraj, jiný mrav.“
A já se neubránila myšlenkám: „že vás to ještě překvapuje… Vítejte v Česku!“
Na druhou stranu je třeba přiznat, že se to naštěstí zlepšuje. I my jsme se shodli, že musíme přispět svou troškou do mlýna, a že kdyby nic jiného, tak se alespoň na ostatní budeme usmívat a zdravit je. Začala jsem s tím před pár lety na kolejích. Půlka lidí na mě většinou trochu nechápavě civěla, jakože odkud se známe, či co jsem to za blbečka, druhá půlka ale byla pozdravem potěšena a taky se usmívala. Třeba se pak na oplátku usmívali na další, protože smích a dobrá nálada jsou nakažlivé. A ta romantická představa, že taková maličkost jako úsměv třeba trošku změní svět – aspoň maličko – je dost lákavá.
Naivita? Možná, ale jak v jednom rozhovoru v Hospodářských novinách řekl o českých investorech (a ono to platí nejen pro investory) Václav Dejčmar, investor a spolumajitel galerie DOX: „Chybí jim [českým investorům] takový ten americký duch, vizionářství, a možná i trochu naivní romantika, která jediná může svět posunout někam dál.“(HN, 25.2.2011)
Já si to myslím taky. Vždyť právě tahle „naivní romantika“ pomáhá Američanům být tak úspěšnými. A i kdyby je teď postihla extrémní krize, tak oni se zase vzchopí a vystaví vše znovu, protože krize je přece „challenge“ – výzva, příležitost dělat věci nově, jinak a líp.
Mám ten americký optimistický přístup ráda. Věřit sobě i ostatním. Věřit, že když se budeme snažit dělat dobré věci, tak ono to nějak půjde, i když se změna status quo někdy jeví jako nemožná. A taky věřit Bohu. Neboť jak se píše v Matoušově evangeliu: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mat 19,26)
…tohle ale radši kamarádům moc neříkám, protože jak je znám, tak se obávám, že by mi na to odvětili něco ve stylu: „Hele, Vlaďko, je s tebou sranda, ale tyhle misionářský řeči si strč do prdele.“
A protože já nechci vypadat jak nějaká svědkyně Jehovova či přespříliš entuziastická křesťanka, co každému na potkání říká: „Ježíš tě miluje! Ježíš tě miluje!“, tak radši mlčím. Ale čím dál víc si říkám, že možná dělám chybu. Že bych možná měla být trochu víc misionářská a spolu s ostatními věřícími nabourávat českou ateistickou doktrínu, protože co když právě nedostatek důvěry v Boha je jeden ze základních problémů naší společnosti, i když si to možná většina nechce přiznat? („Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“ – Mat 21,42).
Můžeme se sice snažit napravit společnost zákony a obveselovat se v hospodách a v miliontém prvním slavnostně otevřeném hypermarketu (nejsem bojovnicí ani proti jednomu z toho), ovšem pár piv a nákup za tisícovku život na dlouho radostí nenaplní. To je jak pořizovat si do mrazu šperky, když je člověk nahý. Šperky dělají radost, ale až když má člověk co na sebe, něco, co ho opravdu zahřeje.
A tak jsem se tak nějak chtě nechtě pasovala (či jsem byla pasována) do role entuziastické křesťanky alespoň tady na Respektblogu, když už nemám odvahu postavit se před východ metra stanice Anděl a volat na kolemjdoucí: “Ježíš tě miluje! Ježíš tě miluje!“, jak to dělají jiní (nehledě na to, že to asi není úplně můj styl, protože bych se obávala, že bych tím všechny včetně sebe spíš odradila). Koneckonců co mě to stojí? Nanejvýš mě tu sepsou anonymní chytráci typu jps, dpl, vpd atd. A taky můj věrný kritik pan Matoušek, který se pod své nemilosrdné soudy alespoň odvážně podepíše.
Nuže, než přistoupíte k nelítostné kritice, neostýchejte se a klidně občas zajděte do nějakého z kostelů, který dennodenně míjíte. Jen tak se podívat. Zastavit se na chvíli ve světě, který se někdy až příliš rychle točí, a v tichu staleté stavby rozjímat, nejen o Bohu, ale i
O vodě, o trávě, o lese,
o smrti, se kterou smířit nejde se,
o lásce, o zradě, o světě
a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě…
…a vděčně poděkujte za každou minutu, která nám byla dána, i za ty, kteří jsou v ní s námi.
Jistě tou chvilkou ztišení uděláte radost nejen sobě, ale i tomu kostelíku, protože kdyby stavby mohly plakat, tak mnohé z kostelů pláčou, jak jsou opuštěné. Jenže jim místo slz akorát padá omítka a k pláči je z toho naopak člověku.
A pro ty ještě otrlejší a novým věcem otevřenější: než budete přespříliš kriticky hodnotit církev – ať už katolickou či protestantské – tak se třeba i zajděte podívat na nějakou bohoslužbu. Zjistit, co vlastně tak odsuzujete. Ale radši při tom mějte na paměti, že když člověk zkusí něco jednou, tak by neměl hned dělat ukvapené závěry, protože výsledek může být zkreslen velkou statistickou odchylkou. Neurážejte se hned, když zrovna narazíte na nějakého pátera – faráře či farářku – který hořekuje, jak je svět celý zkažený a jak všichni přijdeme do pekel. Nejsou takoví všichni. A koneckonců to hlavní v kostele a v církvi nejsou oni faráři a farářky. Kdyby přežití církve bylo založeno jen na svatosti farářů a všech pokřtěných, už by tu církev (katolická i církve protestantské) asi dávno nebyla…
V článku je citován text písně Kometa od Jaromíra Nohavici.