Vyslovit jméno Vlaďka je totiž pro cizince pěkný oříšek. Kombinace ď a k jim zamotává jazyk, tak už jsem si zvykla představovat se prostě jako Vladka. Pak si to ale zase pletou s Vodkou, tak jsem to vzdala a začala to radši využívat jako mnemotechnické pomůcky pro ty, co si mě nemohou zapamatovat: „Mé jméno je jako vodka s l.“
Valadka, Volodka, Valdka…
„To je moc těžké jméno. Nemáš nějaký „nick name?“ Ptali se mě v Americe.
„To už je „nick name“. Oficiálně se jmenuji Vladislava Jelínková.“
??? (vyvalené oči) „No, možná to Vladka Dželinkova bude přece jen jednodušší.“
Je pravda, že tohle jméno, které se nevejde ani na kreditní kartu, takže mi to usekli na Vladislav Jelínková, není úplně výhra. Do emailové adresy jsem si radši dala otcovskou variantu „Jelínek“. Jenže pak nevím, zda mám na emaily začínající oslovením „Vážený pane Jelínku“ odpovídat, že jsem žena s „genderově korektní adresou“ nebo to radši taktně přejít a doufat, že když se na konci podepíšu jako Vlaďka Jelínková, tak to adresát pochopí.
Koncovka „ová“ však přináší také komické situace, obzvlášť v cizině. Před mnoha lety jsme jely s dívčím pěveckým sborem na zájezd do Německa a tam nám řekli, že při prvním pohledu na seznam jmen sboristek si mysleli, že jsme všechny sestry.
S přechýlenou variantou si své užila i jedna známá-Francouzka, která se provdala za Čecha. Chtěla dle tradice přimout jeho příjmení s koncovkou „ová“, jenže jí na to francouzské úřady řekly, že ve Francii musí mít manželé nutně stejné příjmení, takže to museli vyřešit tak, že oba přijali partnerovo příjmení – francouzské i české.
Nejvíc mě však pobavil zážitek z předevčerejšího večera. Volala jsem do jedné pařížské restaurace, abych zarezervovala stůl, a když jsem tam přišla a ptala se, zda mají mou rezervaci (a správně si mě poznamenali), číšník povídá:
„Na jaké jméno?“
„Vladka“
„Máme tu jenom rezervaci na jméno Laska.“
P.S. Dnes se mi stala tísíprvá komická situace se svým jménem, tak ji sem ještě přidám k dobru (svého jména si jinak velmi vážím a jsem vlastně ráda, že se díky němu občas pěkně pobavím)…
Zapovídala jsem se dnes na ulici s třemi francouzskými školáky (resp. francouzsko-marocko-malijskými), kteří se mě ptají:
„Jak se jmenujete, madam?“
„Vlaďka.“
„Madam, vy jste Číňanka?“
(dodatek přidaný 29.1. v noci)