Tak už jsem s tím svým grafomanstvím skoro jak náš pan prezident, co píše cestopisy z desetidenní cesty po Asii. Ale tak co naplat, když se každý nějak chceme zapsat do dějin lidstva. Nechat tu po sobě nějaký ten cár papíru nebo alespoň pár blogových zápisků…
Pěkně to komentoval jeden náš učitel, který už z tohohle mesianistického vidění sebe sama vyrostl (a nebyl zas o tolik let starší než my):
„Nemyslete si, že se ve svém volném čase věnuji přípravě na hodinu nebo sepisuji nějaké spisy. Za to mě nikdo neplatí.“
„A co tedy o víkendu děláte?“
„Třeba si vyřezávám nábytek,“ ukazoval nám fotografie nápaditých poliček a skříněk.
„Tak vy jste umělec!“ komentovala to s nadšením jedna spolužačka.
Učitel se usmál. „Ne, takový ambice já vůbec nemám. Na zachraňování světa jste tu vy. Já si vyřezávám nábytek, protože mě to baví.“
…toť trochu delší úvod k těmto ještě delším zápiskům z dvacetidenní cesty po Gruzii (plus nějakých deset dní ve vlacích a autobusech a pět dní v banátské vesnici Gerník).
Při rozhodování, kam letos vyrazíme, jsme postupovali jako správní „typičtí Češi“ (skromně si dovoluji odkázat na jeden svůj starší článek pojednávající o tom, jak vypadá „typický Čech“). Chtěli jsme navštívit nějakou cestovatelskou specialitku a ne se válet s drinkem u bazénu pětihvězdičkového hotelu. Volba nakonec padla na letošní módní hit – na Kavkaz.
Složení výpravy: já – rádoby novinářka/veterinářka, Klára – bohemistka, Anežka – romistka, Pavel alias playboy – jaderný fyzik, Jirka – seismolog, Dominik – sociolog (všichni až na Pavla nedostudovaní. Zatím. (tedy alespoň doufám)).
Zde matfyzák Jirka a bohemistka Klára, v pozadí sociolog Dominik. Povšimnout byste si však měli hlavně neviditelné značky Humi, která nám velkoryse poskytla nepromokavé oblečení. Chtěli jsme nafotit pár reklamních fotek, ale pak jsme zjistili, že logo není skoro vůbec vidět, tak je to spíš něco na způsob podprahové reklamy.
Abychom nebyli moc velký fajnovky a mohli se víc chlubit, vykašlali jsme se na letenky a rozhodli se jet po zemi. Měli jsme totiž ve své šestičlenné skupině matfyzáka Jirku, který se vyzná ve složitých algoritmech vlakových slev, takže ví, co je to NRT tarif, CityStar a SporoTicket a také další slevy, které ani nevím, jak se v tom železničním newspeaku jmenují, takže nás cesta vyšla poměrně levně (asi tak, jako kdybychom si byli včas koupili letenky). Prý mu k orientaci pomáhá stránka nějakého podobného nadšence (určitě je to taky matfyzák – ti své spasitelské sklony alespoň využívají smysluplně).
Cesta probíhala celkem klasicky v pravidelně se střídajícím rytmu: Povídání – čtení – jedení – spaní. Témata k hovoru byla celkem nenápaditá.
„Dej si pryč ty smradlavý fetky, Pavle!“ šťouchám ho do nohou, kterými mi mává nad hlavou.
[…]
„Vlaďko, shodli jsme se na tom, že nám budeš vařit.“ Jirka zná mou zálibu v domácích pracích.
„Že já radši nejela na toho papeže.“ (měla jsem na mysli setkání mladých v Madridu)
[…]
„Dnes je zrovna svátek sv. Brigity,“ informovala nás Klára (23.7.)
„Já byla zrovna na mši, kde o ní kněz v kázání říkal, že měla osm dětí a všechny prý byly děsně svatý až na jednoho syna, kterej byl playboy. Takhle to ten kněz fakt řekl,“ doplňovala to hlasitě Anežka. Okolní cestující se trochu podiveně začali otáčet.
„No, mluvme ještě trochu víc nahlas, třeba tu někoho evangelizujeme. Nebo si tu rovnou můžeme přečíst Boží slovo,“ uzavřela jsem naši „svatou trojici“.
„Ne, Bože!“ chytil se za hlavu „playboy“ Pavel.
[…]
“Jejdamane, na co si berete mačky a cepíny?“ divíme se klukům.
„No abychom vylezli na Tebulos, ne?“ diví se kluci našemu údivu.
Tebulos je nejvyšší hora gruzínského pohoří Tušetie – 4493 m, která by dle asi čtyřicet let starých sovětských map měla být pokryta ledovcem. Po ledovci jsme tam ale nakonec nenašli skoro ani stopy. Budu to asi muset napsat našemu panu prezidentovi. On je prý amatérský meteorolog a přes zimu měří souvislou sněhovou pokrývku. Cepín nakonec použil jen Pavel, a to sice když ho dvakrát zabodl do zad jakémusi nebohému Gruzíncovi, co měl tu smůlu, že stál kousek od jeho baťohu.
Já zase s sebou táhla zbytečně čtyřsetstránkovou bichli Dějiny Blízkého východu. Abych si udržela pověst pseudointelektuálky (jak mě správně odhadl jeden čtenář), tak s sebou na každou cestu táhnu alespoň třísetstránkovou bichli, kterou pak většinou ani neotevřu. A taky jsem vzala několik výtisků Respektu (musím to zmínit, abych mu tu na jeho blogu udělala reklamu). Že si je ve vlaku přečteme a v Istanbulu je vyhodíme. Jenže jsme si je přečíst nestihli a mně pak bylo líto je vyhodit. Dyť ti žurnalisti se s tím hodiny píšou, chudáci mají určitě taky ty spasitelský představy, jak se zapíšou do dějin lidstva… a my bychom to pak vyhodili bez přečtení. Sice je fakt, že být vyhozen do istanbulského koše, to se asi jen tak nějakému Respektu nepoštěstí, jenže zase v tom Istanbulu si to pak nepřečte ani nějaký popelář nebo balič Hanťa v příliš hlučné samotě.
Tak jsem se s těmi výtisky nakonec táhla tam a zase zpět a teď mi ty časopisy leží vedle postele, protože já mám jako správná pseudointelektuálka vedle postele položené knihy a časopisy, které pak většinou ani neotevřu.
Jinak se při cestě nic moc zajímavého nestalo. Vlastně v Sofii nás jakýsi falešný průvodčí zkasíroval o 60 euro, když jsme mu platili lehátka. Chvíli nato dorazil další průvodčí (asi byl pravý, protože s námi jel až do Istanbulu), který nás chtěl z kupé vyhodit. My se ale vyhodit nenechali a ani jsme mu znova neplatili, protože co by to bylo za pořádek, abychom platili dvakrát. Po pár hodinách hádání to onen turecký průvodčí nakonec vzdal, akorát nám řekl: „To je prostě Sofie. Tam se takhle krade. A to je to prosím Evropa! Tak to alespoň napište na internet, ať varujete ostatní, protože nejste první, kdo byli okradeni.“
Tak to teda píšu na internet, aby byl ten Turek spokojený a abyste byli varováni.
Příště o Istanbulu, turistice, gruzínských festivalech a tak dále.