Drážďany. Milé město, ve srovnání s Paříží ale trochu provinčně působící a mnohem liduprázdnější. Lidé tu tolik nežijí na veřejnosti – Pařížané si v ulicích a parcích četli, procházeli se, hráli si, tancovali… Tady jsou stejně jako v Praze místo místních v ulicích spíš turisté. Trochu víc živo je v studentské části města Neustadt či v nákupní ulici Prager Straße, avšak ani jedno z toho není tak fotogenické jako vír Paříže. Obdivuji ale, jak se jim tu podařilo znovuvystavět ve válce rozbombardované památky.
Paneláky. Jejich uniformní vzhled a množství napovídají, že naši urbanisté a soudruzi z NDR byli kdysi naladěni na stejnou vlnu. Chudák Le Corbusier. Takový krásný stavby postavil a nejvíc se uchytí zrovna tyhle jednotvárný krychle.
Cyklisté. Jsou skoro všude a často jsou neohleduplní k chodcům. Teď mě to dožírá, protože jsem si ještě nestihla žádný vehikl na nějakém blešáku koupit. Možná, že až se také zařadím mezi cyklisty, budu stejně jako v Paříži naopak nadávat na chodce, kteří si křižují chodníky cyklostezka necyklostezka, zpomalují jízdu na trase Bastila – Panteon a vstupují nečekaně zpoza aut do silnic, aby pak působili krvavé karamboly.
Hromadná doprava. Příjemná, s krátkými intervaly (i v noci). Navíc pro drážďanské studenty automaticky uhrazená ze zápisného (včetně jízdného po celém Sasku, takže pro objevování krás saského Švýcarska či míšenského porcelánu ideální).
Nahlašování cizinců. Ohlašovací povinnost se moc nedá obejít, protože bez potvrzení z úřadu si ani neotevřete účet u banky. Vše ale běží jak na drátku – milá paní za přepážkou městského úřadu mě za minutu nahlásila a ještě mi jako dárek od města Drážďany předala tašku s různými prospekty a blokem. Za tři dny mi došlo poštou daňové číslo platné na celý život, kdybych se chtěla v Německu živit. Nechci znít opět předsudkově, ale ve Francii člověk musí i na hloupou studentskou tramvajenku čekat čtyři týdny (pokud máte štěstí, že vám po třech týdnech neoznámí, že jim ještě chybí nějaký formulář či kopie rodného listu a podobné hlouposti). Komunikace se ve Francii často děla poštou, neboť mnoho úřadů i některé banky ještě nebyly elektronizovány.
Přijde mi, že přístup mnoha Francouzů je: „Nějak to funguje, tak proč to měnit?“
Kdežto přístup Němců je: „Nějak to funguje, ale jak bychom to mohli zlepšit?“
Koleje. Nepříliš rozdílné od českých (tedy když srovnávám koleje stejné (nižší) kategorie, na kterých jsem bydlela v Brně, a na kterých bydlím i tady). Chybí tu však nerudní vrátní, kteří by každého zastavovali kvůli kolejce (ušmudlanému průkazu s fotkou). Kuchyň, záchody a koupelny jsou společné na patře. Ve sprchách je věčně mírně ucpaný odtok, takže se tam pak člověk čachtá v bublinkovém rybníčku se splývajícími vlasy (ne vlastními). Na „emancipované“ nerozdělené francouzské záchody se tu nehraje (ve Francii jsme měli ve škole většinou společné pánské a dámské záchody), takže musím chodit přes půl chodby, protože kolem mě mají zrovna pokoje i sociální zařízení samí pánové, z nichž jeden mě z koupelny puritánsky vykázal.
Pokoj. Jednoduše zařízený, světlý, skoro až zbytečně velký – 17 metrů čtverečních jen pro mě. V Paříži jsme se do garsonky o 25 metrech čtverečních i s koupelnou a kuchyňskou linkou vešly tři (resp. po většinu času čtyři, s návštěvami). Pravda, občas jsme si trochu šlapaly na hlavy, ale zase to byla legrace. Teď mám sice luxus – nebudí mě nikdo klapáním do klávesnice či cinkáním příbory, ale zase mě to pak svádí k tomu, že jak autista sedím stále před obrazovkou notebooku, aniž bych prohodila jediný slovo. Ostatně to mé polepšení (či „polepšení“) v úrovni ubytování kopíruje obecnou představu o pokroku, kdy se lidská blízkost vyměňuje za prostor, dostatek soukromí a pohodlí (ale s tím někdy i samotu).
Číňané a Indové. To jsou převažující spolubydlící z ostatních pokojů. Má to své výhody: občas se chodbou nesou pěkné zvuky čínské citery (či jak se jejich tradičním nástrojům říká – znalci Číny prominou mou neznalost). Nevýhodou je, že chodbou se také stále line odér přesmaženého oleje z jarních rolek, pečených kachen v sladkokyselé omáčce, dhalu a dalších východních specialit.
Škola. Je zatím fajn, jen na mě dost „pünktlich“, na akademickou čtvrthodinku se tu moc nehraje. Ale koneckonců jestli se tu něco fakt potřebuju naučit, tak je to právě ona pověstná německá přesnost (ano, je těžké nemít předsudky, když se vám tak často potvrdí). Preciznost popisoval u německých spolužáků i kamarád studující v Hamburgu, když s nimi spolupracoval na nějakém projektu: „Řešili jsme detaily, které bychom v Česku rozsekli slovy: ‚Tak to uděláme třeba takhle, vždyť je to jedno, stejně je to jenom školní práce.’“
Spolužáci. Skvělí, zdají se mi mnohem přístupnější a otevřenější než Francouzi. Dnes jsem náhodou potkala tři spolužáky na kolejích, jak šli do sklepa na první zkoušku své rodící se kapely. Měla jsem tu čest, že mě k tomuto slavnému okamžiku také přizvali. Zasedla jsem tedy ke keyboardu a splnila si dávný sen o vyměnění not k dvojhlasým invencím J. S. Bacha z liduškových let za improvizované akordy k písničce Rape me. No uvidíme, co se z toho nakonec vyvine…