V přímořském letovisku Batumi jsme se příliš nezdržovali. Chtěli jsme sice zarezervovat trajekt přes Černé moře do nějakého přístavu na Ukrajině (I
ličevsk, Kerč), ale lodní společnost provozovali nějací pochybní Rusové, kteří se s námi příliš ochotně nebavili, když viděli, že se na cenu 200 dolarů netváříme zrovna nadšeně. Tak z toho velkolepého plánu, jak se při zpáteční cestě budeme válet na palubě s drinkem v ruce, nakonec sešlo, a místo toho jsme se táhli zase zpět přes Turecko.
Zato jsme nedaleko Batumi navštívili Gonio, starou kolchidskou a poté římskou pevnost, kde prý bylo uloženo zlaté rouno, pro které si sem zajel Jáson s Argonauty. Mimo jiné je tu prý pochován i sv. Matěj.
Věrozvěstka sv. Nino
Gruzie je jednou z nejstarších křesťanských zemí na světě – již od roku 327 – a svou víru si uchovala i přes staletí arabské, perské a turecké nadvlády, na což jsou místní jaksepatří hrdí.
Křesťanství sem přinesla dívka jménem Nino (nyní uctívaná jako sv. Nino), údajně dcera římského generála, kterou vychovával strýc, jeruzalémský patriarcha. Když jí bylo 14 let, zjevila se jí ve snu Panna Maria, která jí sdělila její poslání – přivést ke křesťanství Ibérii, jak se Gruzii v té době říkalo. Ona se tedy vydala na cestu a brzy si Gruzínce získala svými dobrými činy a zázraky, obzvlášť pak uzdravením královny Nany.
Když jsme o pár dní později procházeli starobylé křesťanské chrámy ve Mskhetě, bývalém hlavním městě, které leží nedaleko současného hlavního města Tbilisi, nemohli jsme se nepodivit tomu, jak jedna dívka může změnit běh dějin celé země. Kolik lidí se touží zapsat do dějin světa, kolik lidí chce být uctíváno… A pak malá, 14letá, neznámá holka to dokáže, přestože tisíce jiných by k tomu jistě mělo mnohem větší předpoklady. A to je právě to, co mě nepřestává fascinovat – že Bůh si pro své záměry často vybírá lidi, kteří nejsou nejsilnější, nejchytřejší, nejbohatší, nejznámější… „Mnozí první budou poslední a poslední první.“ (Mat 19,30).
Pohostinný námořník
„Ahoj, já jsem námořník. A tohohle draka jsem si nechal vytetovat za 15 dolarů v Indonésii,“ vyhrnul si rukáv asi čtyřicetiletý chlap a ukazoval nám tetování na bicepsu…. já měla vždycky slabost pro drsný námořníky, cirkusáky a komedianty.
Pozval nás pak na kafe k jeho mámě. Na pravé, hutné, gruzínské kafe, po kterém zbyde v drobném šálku kašovitý černý lógr.
Námořník spustil docela dobře anglicky: „Učím se z učebnice pro děti každý den 10 slovíček, což dělá za šest měsíců 1800 slovíček. Za dalších 6 měsíců to bude přes tři tisíce,“ vypočítával… Gruzínci jsou úžasně odhodlaní lidé s pevnou vůlí.
Jeho maminka uměla jenom rusky, a tak přišla ta pravá chvíle na procvičení základních ruských frází typu: „U ménja máleńkaja pénsija…“ (viz starší článek Široširá ruská duše).
Byli jsme vskutku zaskočeni, jak moc jsou lidé v Gruzii chudí: měsíční penze námořníkovy maminky dosahovala 70 larů (700 Kč). Plat učitele je 150 – 300 larů (1500 – 3000 Kč). Ceny za potraviny přitom nebyly zas o tolik levnější než v Čechách (chléb stojí asi 10 – 15 korun, mléko dokonce 27 korun, měsíční pronájem bytu v Tbilisi 2500 – 4000 korun).
A přitom všichni byli tak neskonale pohostinní. „Pohostinnost je od věků v naší povaze,“ komentovali náš údiv. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by při spatření nás schovali „pečenou husu a vytáhli suché brambory“ jak pan Bajza z Bylo nás pět. Ba právě naopak. Většina lidí nás stále na něco zvala a nám bylo vskutku stydno. Nejen za to, jak nás – pravděpodobně mnohem movitější lidi – hostili, a my jim to se svými vysušenými potravinami v horách neměli jak vrátit. Ale hlavně za to, jak málo jsme my sami zvyklí hostit. Za to, jak nám bylo zatěžko se rozdělit třeba i jen o hloupý meloun za pár korun, který jsme nabídli Slovákům, co seděli vedle nás v parku v Mestii (centrum gruzínského regionu Svanetie). „Kdybychom jim byli nedali, mohli jsme mít každý o plátek víc,“ hlodala mě myšlenka, která pokoutně doprovázela radost z toho, že Slováci byli za meloun rádi. Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi pozvala na večeři jedna úplně neznámá Američanka, a pak říkala: „Já vím, že mi to možná nikdy nevrátíš. Ale na tom nesejde. Protože třeba jednou pozveš zase někoho jiného a uděláš mu radost. A o to právě jde. Ne o vracení dobra, ale o jeho předávání dál.“
Místo Tater Kavkaz
Z Batumi jsme jeli nočním vlakem do Tbilisi a odtud rovnou maršrutkou a pak džípem do horské vesničky Omalo v pohoří Tušetie. Další den na cestě, už šestý v řadě. Když nepočítám noc v hostelu v Istanbulu (kterou jsme stejně spíš prokecali na terase s výhledem na moře), tak jsme už pátou noc nespali na stabilním, nepojízdném místě. Ale nelitovali jsme. Projet tisíce kilometrů po zemi a vidět, jak se postupně mění lidé a jejich kultura, je mnohem zajímavější, než nastoupit v Praze-Ruzyni do letadla a za pár hodin vystoupit na úplně jiném místě zeměkoule.
„Konečně Kavkaz!“ byli jsme nadšeni ze zelených pahorků okolo nás, které se tyčí mezi Gruzií a Ruskem, mezi často neklidnými oblastmi Dagestán, Tušetie, Chevsuretie, Čečensko, Osetie a Svanetie.
„Dominiku, ty jsi ještě nebyl v Tatrách a už jedeš na Kavkaz?“ říkala prý Dominikovi jeho babička před odjezdem. Mně zase vyčítal kamarád Petr, že pořád někde rajzuju po světě a přitom ani pořádně neznám „Blížáky“ (lesy a kopce kolem vesnice Blíževedly). Je fakt, že je to asi ostuda. Člověk často netuší, jaké poklady má doma. Ale možná je třeba nejdřív objevovat dálky, aby se pak člověk víc radoval z té naší malebné české kotliny.
A tak jsme se zatím kochali ostrými štíty Kavkazu, pozorujíce ptáky, debatujíce o Bohu a hraní na vojáky
„Jak může někdo nevěřit v Boha, když spatří tuhle krásu, to fakt nechápu,“ říkala jsem si.
„Já bych ještě pochopil, že si lidé myslí, že to všechno vzniklo jen tak náhodou. Ale jak si takoví čistí materialisté vysvětlují, že člověk je schopen tu krásu rozpoznat a vnímat ji?“pravil jaderný fyzik Pavel. A nejen, že dokáže rozeznat krásu, ale i dobro, zlo, cítit lítost či smíření… zarytí materialisté by asi měli víc jezdit do hor.
Tamada mluví – Bůh mluví
Měli jsme štěstí, že kamkoli jsme dorazili, zrovna se tam konal nějaký festival (v Omalu, v Dartlu, v Shatili…), takže jsme byli pořád zváni na lahodné gruzínské jídlo (šašlik – mtsvadi, kuře v ořechové omáčce – satsivi, lilek s ořechy – badridžani, sýrové taštičky z listového těsta – chačapuri či masové knedlíky – chinkali), vyhlášené víno a pálenku čača a navazovali úzké česko-gruzínské vztahy. Takové pozvání se totiž nedá odmítnout a člověk by se neměl zvedat od stolu dřív než tamada (hostitel) dopronáší své nekonečné připitky-tosty. Neboť „Kak Tamada gavariť, tak Bog gavariť!“ („Tamada mluví – Bůh mluví“)
Naše gruzínské a jejich ruské/anglické znalosti bohužel nestačily na to, abychom rozuměli všemu, co bylo vyřčeno. A tak zde píšu alespoň zlomek toho, na co všechno jsme připíjeli:
Na Sakartvelo! (tak se nazývá Gruzie v gruzínštině) „Na naši zem, která je skropena naší krví a krví našich předků.“
Na naše předky, kteří už tu s námi nejsou!
Na ženy! „Na naše matky, manželky, sestry a dcery. Na ženy, neboť každá žena může pod srdcem nosit poklad světa…“
Dojatě jsme pozvedly číši. „Jaktože nic neříkáte?U nás je zvykem, že byste také měly pronést nějaký přípitek,“ říkal nám pak jeden Gruzínec.
…a my právě mlčely, protože jsme v zápiskách jakéhosi nám neznámého českého cestovatele četly, že ženy by prý přípitky pronášet neměly.
„Na muže! Na naše otce, budoucí manžely, bratry a syny. Na muže, které tolik milujeme!“
Gruzínsky snadno a rychle
…člověk by možná neměl věřit všemu, co čte. Všem zápiskům neznámých cestovatelů. On se totiž svět stále mění a to už zápisky často nepostihnou. My se v takových zápiscích dočetli třeba i to, že gruzínský region Svanetie je moc nebezpečný, a že by tam prý ženy také radši neměly jezdit. Hloupost. Od dob prezidenta Sakašviliho je v Gruzii velmi malá kriminialita – jedna z nejmenších na světě. Ani v Svanetii už neřádí pověstní lupičtí baroni. A ženy jsou zde respektovány jako málokde na světě – vždyť nejuctívanějšími osobami v Gruzii jsou sv. Nino a královna Tamar, jedna z nejlepších panovnic/panovníků v historii Gruzie, která je i vyobrazena na padesátilarovce (cca 500 Kč).
A tak jsme si po přečtení všech těch rad učených cestovatelů občas připadali jako světoznámý detektiv Nick Carter z filmu Adéla ještě nevečeřela, co si nastudoval příručku Česky snadno a rychle, a pak byl překvapen, že na pražském Hlavním nádraží nezapadl ve svém dudáckém přestrojení mezi místní.
Do konca!
Klopili jsme do sebe jeden stakan za druhým, protože tamada vždy po proneseném přípitku pravil: „Do konca!“ (nebo možná „Da kanca“ – pro ruštináře) – a přece „Kak Tamada gavariť, tak Bog gavariť!“ Všechno se s námi točilo a my si připadali jak v nějakém Kusturicově filmu.
Na naše hosty! „Na vás a na nás, neboť i já jsem zde jen host“
Na rodiče!
Na bratry a sestry!
Na přátele!
Na křesťany!
[…]
„Jsou v Česku katolíci nebo protestanté?“
Ptal se nás Beso, náčelník požární ochrany ahmetského rajónu, při jednom z četných večerů ve společnosti Gruzínců a jejich alkoholu.
„Katolíci i protestanté. Ale většina lidí v Boha nevěří.“
„To není dobré (Éto niet charašó),“ podíval se na nás zklamaně Beso.
„Ne, to není,“
„Když věříš v Boha, nemusíš se na světě ničeho bát,“ zavolal nahlas Beso a rozhlédl se po horách, na které se už mezitím snesla tma a s ní obloha posetá tisícem hvězd, jaké v naší přesvětlené zemi snad ani není možné spatřit.
„Tak na křesťany a na vaši zem. Na to, ať tam lidé věří v Boha! Do konca!“
„Do konca!“
A pak nám vzal z rukou kytaru, se kterou jsme se z Čech táhli, přeladil ji do jakési úplně jiné stupnice než je durová či molová, a hrál nám tklivé gruzínské melodie. My zase oprášili poklady našich moravských matek a šumavských otců, dětství stravené v pěveckých sborech a folkórních souborech a předvedli parádní polku a taky trochu cifrování a odzemku, zpívali Beskyde, Beskyde, Okolo Hradišťa, Konopa či Aby nás Pán Bůh miloval, miloval. A přes to všechno, co nás na naší zemi štve a mrzí, jsme najednou byli hrdí na to, že jsme Češi… Přece jenom by člověk asi měl cestovat, protože doma tenhle krásný pocit zas tak často necítí.
Praktické informace:
Noční vlak Batumi-Tbilisi: 14 GEL/osoba. Nemá lehátka, odjíždí cca v 22
, přijíždí asi v 7 ráno.
Maršrutka z Tbilisi do Telavi: cca 7 GEL/osoba. Odjíždí z autobusového nádraží Ortačala. Cesta trvá asi 4 hodiny.
Maršrutka z Telavi do Alvani: cca 2 GEL/osoba. Cesta trvá asi 20 min.
Džíp z Alvani do Omala: 150-200 GEL/džíp. Cesta trvá asi 5 hodin.