Až donedávna jsem se za to, že chodím do kostela, v Česku spíš styděla. Do školy jsem nastoupila nedlouho po revoluci a naše marxismem ovlivněná učitelka nám ve třetí třídě říkala, že církev je zločinecká organizace, která lidem akorát brala majetek, a teď se ještě opovažuje ho po státu chtít zpět. Mlčela jsem.
Kamarádům jsem se s vírou taky nechlubila, protože to nebylo moc „cool“. Když člověk chtěl zapadnout do kolektivu a nebýt úplně na konci sociálního žebříčku, tak se to prostě nepatřilo (děti dokážou být dost kruté). Až na gymplu jsme po několika měsících či letech s pár spolužáky zjistili, že nás je ve třídě takových víc („takových“ rozuměj „věřících“)… tak tři, čtyři.
Když jsem se přehoupla přes –náct, začala jsem trochu víc přemýšlet, proč se vlastně stydím. A tak když došla v hospodě náhodou řeč na víru a církev, přestala jsem mlčet či mlžit.
„Cože? Ty jseš katolička? Tak to bych do tebe fakt neřek,“ setkávala jsem se často s podivem. „A to jako chodíš i do kostela, jo? A přitom jsi jinak normální…“
Bavila jsem se překvapením druhých a vyvracela pořekadlo „dlouhá sukně, bílá líčka, říkají mi katolička…“
Většinou pak následovala debata s více méně klasickým scénářem:
1. Jestli mi nevadí, že církev v minulosti páchala spoustu špatností jako křižácké války, odpustky, inkvizice, upalování kacířů atd. atd.
Rozhodně nechci zpochybňovat, že církev se dopustila mnoha chyb. Za mnoho z nich se také omluvila. Na druhou stranu to není tak jednostranné, jak by se někdy v klasické hospodské debatě mohlo zdát. Jednak vedle těchto špatností taky založila mnoho nemocnic, univerzit, přepisovala knihy, podporovala umění… Druhak vývoj církve kopíroval i vývoj společnosti a ve středověku toto platilo dvojnásob, protože společnost a církev byla v podstatě synonyma. Když tedy byla krutá společnost, byla krutá i církev (přestože by dle učení Ježíše krutá být neměla).
Bohužel války a násilí se děly a budou dít vždycky, ať už ve jménu náboženství či ateismu (nacismus a komunismus mluví za vše). Určitě by se ale církevní struktury neměly prolínat s vládními strukturami světskými (podle biblického: „Co je císařovo, císaři, co je boží, Bohu“ Matouš 22,21). Historie dokládá, že to církvi ani společnosti není ku prospěchu.
2. Jestli mi nevadí, že církev manipuluje lidi…
A jakým způsobem manipuluje lidi? Tím, že k nim jednou či vícekrát týdně mluví pár desítek minut kněz v kostele? No nevím, manipulaci si představuji trochu jinak. To bychom pak mohli říct, že nás manipulují i rodiče, učitelé, přátelé, vlastně všichni a všechno…
3. Co říkám na to, že někteří kněží jsou pedofilové…
To mi samozřejmě vadí, stejně jako mi vadí, když jsou pedofilové mezi učiteli či vychovateli atd. Ale zakázala bych kvůli tomu institut učitele či kněze? Nezakázala. Protože věřím, že pedofilové mezi učiteli i knězi jsou spíš výjimkou než pravidlem.
Ano, církev se skládá z hříšných lidí (jak praví i biblické: „Kdos bez hříchu, hoď první kamenem“ Jan, 8,7) stejně jako z lidí nemocných a narozených s úchylkami. Čas od času tedy budou určitě vyplouvat na povrch skandály, nedělám si iluze, že ne. Je rozhodně třeba se k nim postavit čelem a nezametat je pod koberec, jak se občas církev snaží.
4. Není mše trochu ztráta nedělního dopoledne?
Mně to jako ztráta času nepřipadá. Naopak bych to dopoledne spíš ztratila, kdybych do kostela nešla, protože bych ho pravděpodobně po „horečce sobotní noci“ prospala. V kostele se člověk navíc – vedle setkání s Bohem – setká i s mnoha fajn lidmi (pokud má to štěstí, že si může kostel vybrat a nežije na vesnici, kde sedí v lavicích akorát tři babičky).
Navíc ztrácím tolik času jinými věcmi (internet, hospody atd.), že ty dvě hodiny z nedělního dopoledne mě opravdu nezabijí.
5. Proč je vůbec třeba církev a náboženství, když člověk může věřit v Boha i sám…
Může, ale přesto má podle mě církev z několika důvodů smysl. Za prvé kvůli společenství (které si přál i Ježíš, viz biblické: „Kde jsou dva nebo tři ve Jménu mém, tam jsem Já uprostřed nich“ Mt 18,20). Člověk je tvor společenský a potřebuje přátele, vědomí sounáležitosti.
Za druhé si nejsem jistá, zda bych se sama dokázala donutit k četbě Bible, k modlitbě – obdivuji ty, co to dokážou. Vedle toho, že člověk je tvor společenský, je totiž zároveň i tvor od přírody líný (s vědomím pár výjimek). Církev tedy v člověku udržuje víru, jako oheň udržuje žhavé uhlíky (či by ji tak alespoň udržovat měla) – když uhlíky z ohně vypadnou, většinou pohasnou. Přijde mi to stejné, jako když lidé říkají, že člověk může být vzdělný i bez škol – může, ale málokdo z nás má tak pevnou vůli učit se a číst i bez jistého vnějšího „donucení“.
Navíc jak někdo jednou prohlásil: „Člověk je nevyléčitelně náboženský“. Potřebuje rituály, shromáždění (každý v různé míře, samozřejmě). Důkazem toho jsou různé pověrečné talismany pro štěstí, vítání občánků místo křtu, prvomájové průvody místo náboženských procesí, honosné stavby nákupních center místo honosných chrámů atd. Nevím, jestli je to dobré či špatné, ale takový prostě člověk je. Buď budou ty rituály, obřady, předměty a stavby odkazovat k Bohu, nebo budou symbolizovat něco jiného, ale úplně se rituálů nikdy nezbavíme.
6. Proč jsem zrovna katolička a ne třeba protestantka…
Velkým dílem pro to, že jsem se tak narodila.
„Ha, tak vidíš, jsi věřící jen proto, že tě tak zmanipulovali rodiče,“ řeknou na to někteří. Tak za prvé: „zmanipulovali“ mě asi stejně tak, jako jiné „zmanipulovali“ k ateismu. Jsem člověk se svobodnou vůlí a kdybych chtěla, dávno bych do kostela přestala chodit, stejně jako jiní mají svobodnou možnost do něj začít chodit.
Mám mnoho kamarádů protestantů a protestantská církev je mi v mnohých věcech sympatická, někdy sympatičtější než katolická. Vlastně pro mě tahle divize ani moc roli nehraje, křesťan jako křesťan.
Je ale i mnnoho věcí, které mám na katolické církvi ráda. Jednou z nich je třeba univerzalita katolíků po celém světě, jednotnost mše. Hodně cestuju a vždy mě potěší, že ať jdu do kostela v Americe, Německu či Indii, vždy vím, že se tam bude číst stejné čtení z Bible a budou se modlit stejné modlitby, jako se zrovna čtou a modlí v Česku. Tohle by asi nebylo možné bez určité kombinace demokracie i hierarchie v církvi. Někteří by to možná nazvali „diktát Vatikánu“, jenže co je Vatikán? Spousta kardinálů, ze všech zemí světa, kteří komunikují s dalšími tisíci biskupů, kněží, věřících… Jak řekl kardinál Trochta: „Vatikán není cizí velmoc. Církev je univerzální.“
Navíc se nedá žít jen minulostí a považovat katolickou církev za to, čím byla ve středověku (resp. spíš v novověku, protože ve středověku ještě žádná divize mezi katolíky a protestanty nebyla). Hlavně Druhý vatikánský koncil v šedesátých letech dvacátého století katolickou církev zásadně změnil k lepšímu.
7. Jestli mi nevadí, že církev je proti ženám…
Proti ženám rozhodně není. Ale je pravda, že někteří jedinci ať už mezi laiky či duchovními, jsou machisté, a to mi vadí. Považuji se za emancipovanou ženu (a je mi celkem ukradené, jestli mě lidé nazývají feministka či ne – české démonizování tohoto slova mi přijde celkem směšné). V podstatě nevidím důvod (snad jen vedle tradice), proč by žena například nemohla být farářkou či přinejmenším jáhenkou (pro což by koneckonců mluvila i tradice, viz 1. List Římanům, kap. 16,1: „Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích.“
Myslím, že i v této oblasti určitě přijdou změny, ale církev vždy fungovala na základě pomalých reforem, nikoli rychlých revolucí.
Navíc v přístupu k ženám církev naopak často předběhla dobu – stačí se jen podívat, jak od svých počátků uctívala velké ženy a světice, kterých je stejný počet jak světců-mužů (jen pro příklad: sv. Anežka česká – patronka Čech, sv. Johanka z Arku – patronka Francie, sv. Jenovefa – patronka Paříže, sv. Edita Steinová – patronka Evropy, sv. Terezie z Lisieux – učitelka církve a mnoho dalších)
Navíc nadřazený přístup k ženám je často obecným nešvarem mužů (zajímavě korelující s geografickým umístěním země – zdá se, že čím víc na východě, tím je to horší), nehledě na jejich hlásení se ke katolické církvi. „Ateistické“ Česko je toho zářným příkladem. Mnoho mužů v Čechách ženy zesměšňuje a nesnesou, kdyby jim žena měla být nadřízenou. Naopak třeba v Irsku, Rakousku, Německu či Belgii – mnohem katoličtějších zemích – je respekt k ženám mnohem větší.
8. Jestli mi nevadí, že církev říká, co se má a nemá dělat
Ano, církev říká, že je rozdíl mezi dobrými a špatnými věcmi. Konkretizuje i věci, které považuje za špatné, tedy za hřích. Ale jak nakonec člověk jedná, závisí pouze na jeho nejlepším svědomí a vědomí. Když na základě svého svědomí dojdu k tomu, že některé věci jako hřích nepovažuji a necítím z nich výčitky, pak pro mne hříchem nejsou. Např. když voják musí zabít člověka za účelem ochrany dalších lidí, hříchu v klasickém smyslu se nedopouští, přestože jeho jednání rozhodně nemůže sloužit jako všeobecný vzor.
Zákony a pravidla existují pro usnadnění života, pro dodání mu jakéhosi řádu, díky kterému tu můžeme všichni spolu vycházet, ale nakonec člověk nemůže povyšovat pravidla nad princip „lásky k bližnímu“. Jak pravil Ježíš: „Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu.“ (Marek, 2,27)
Církev dává impulzy, aby se člověk nad dobrem a zlem zamýšlel, aby tuto otázku vůbec řešil, a tak se stával člověkem svobodnějším, nikoli otročtějším (protože svoboda člověka spočívá právě v jeho možnosti volby mezi věcmi, které mají různou hodnotu).
Právě toto uvědomění si, že mezi dobrým a špatným je třeba rozlišovat (třebaže v určitých situacích jsou tyto pojmy relativní a člověk může být na pochybách, co je menší zlo), české společnosti strašně moc chybí. Chybí nám obecné zásady jako že kradení, lhaní, podvádění či nevěra jsou špatným jednáním, a naopak že čestnost, pomoc lidem, celoživotní věrnost jednomu partnerovi či postarání se o děti a staré rodiče jsou nejen ctnostmi, ale obecnými základy, jakýmisi Kantovými morálními imperativy.
Jsou to sice ideály, kterých je těžké dosáhnout, a člověk se jim mnohdy vzdaluje, ale jak řekl v 19. století americký politik Carl Schurz: „Ideály jsou jako hvězdy. Člověk se jich nikdy nedotkne, ale kdyby jich nebylo, námořníci by nedopluli bezpečně do přístavu.“
Pozn.
V Česku je občas těmito ideály pohrdáno, jsou zesměšňovány (viz např. označení „pravdoláskovci“). Mocní (ale i ti „méně mocní“ – všemožní úředníci, státní zástupci a další) pohrdají svým závazkem služby lidu. Myslí jen na sebe a svůj majetek. Nevěří, že se za své jednání budou zodpovídat – během života či po smrti. Neřídí se ani židovským přístupem spravedlivé odplaty: „Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.“ (Kazatel 11, 9), ani křesťanským přístupem, že Kristus svou smrtí odčinil všechny naše viny, a právě proto bychom měli z vděčnosti a z lásky konat dobro.
V Čechách panuje v mnoha případech naopak Nietzscheho morálka bezskrupulózních mocných pohrdajících „malými lidmi“ (resp. i slovo morálka se mnoha Čechům stejně jako Nietzschemu příčí). Nietzsche se sám označil za imoralistu: „Jsem hrdý, že mám toto slovo [imoralista], jež mne odlišuje od celého zbylého světa.“ (Nietzsche, Ecce Homo, s. 101) Stejně tak jsou někteří lidé u nás hrdí, že se odlišují od celého zbylého světa, ovšem již nevidí, že se odlišují v zlém smyslu (resp. tito lidé často existenci rozdílu mezi zlem a dobrem ani nepřipouští). „Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci… Co je špatné? Všechno co pochází ze slabosti…“ (Nietzsche, The Antichrist, s. 4)
„Silní jsou vznešní, mocní, výše postavení a vysoce smýšlející, kdo sebe samy a své konání pociťovali a určovali jako dobré, totiž jako prvořadé, v protikladu ke všemu nízkému, nízce smýšlejícímu, sprostému a davovému. […] Pathos vznešenosti a distance… trvalý a dominantní, celkový a základní pocit vyššího vládnoucího druhu vůči druhu nižšímu, vůči všemu, co je „dole“ – právě to je původ protikladu „dobré“ a „špatné“.“ (Genealogie morálky)
Je to tedy naprostý protiklad všech křesťanských ctností a tato atmosféra „nadčlověků“, co ovládají české prostředí, pak ústí v kafkovskou bezmoc a absurditu. Člověk má pocit, že proti úřední moci stejně nic nezmůže…
Tenhle pocit bezmoci a ignorance u nás často pozorují i cizinci žijící v Čechách (a možná ho cítí markantněji než my, již jsme mu jaksi uvykli). V Drážďanech nás učí Američan, co strávil tři roky v Praze. Při jedné hodině nám vyprávěl, jak jel v Praze v metru a viděl šest výrostků, kteří se snažili ukrást japonským turistům fotoaparát. Nikdo nic neřekl, nikdo nic neudělal… A když on zasáhl, ukradený foťák vyrval výrostkům z ruky a oni se s ním začali prát, cestující si dál četli noviny, či s pozvednutým obočím pohlíželi, jak dostává na frak.
„Praha je nejkrásnější město na světě, ale lidé tam ztratili lidskost,“ uzavřel svůj zážitek.
Tuto ignoranci zažívám třeba i ve škole, kde je většině studentů s prominutím úplně u prdele, že pár lidí ve vedení se nespravedlivě zbavuje svých odpůrců, že si mění pravidla podle svého, aniž by to s kýmkoli prodiskutovali. Většině je dění v Akademickém senátu a podobných institucích úplně šumák, radši se utíkají ke svému „králikaření“ či „sbírání známek“ (ať jsou ty činnosti a záliby jakékoli). A tak ti, kteří by v aktivnější společnosti byli bráni za poměrně normální jedince, vyčnívají z davu jako jacísi podivní aktivisti, idealisti, naivisté a Don Quijoti.
…ale ne, jsem optimistka a věřím, že se to přece jen zlepšuje. Namítla jsem to i onomu americkému učiteli a on mi na to odpověděl: „No musí se to zlepšovat, protože horší už to snad ani být nemůže.“
9. Co vztah víry k vědě…
Ano, byl a je občas problematický, ale v současné době už to určitě není tak vyhrocené jako ve středověku. Rozhodně se v laboratoři necítím vírou omezená a naopak myslím, že lidským úkolem je co nejvíc bádat a objevovat.
10. Co evoluce…
Myslím, že snad většina věřících považuje biblický popis stvoření světa v sedmi dnech za obrazný a evoluci nezpochybňují. Ale jak řekl Jan Pavel II. při jedné audienci astronomům (budu parafrázovat): „Vše, co můžete zkoumat, začíná až vznikem času a prostoru a první hmoty. Zda dal někdo tomuto vzniku impuls, či zda šlo o náhodu, to nezjistíte.“
Nikdo nikdy na sto procent nedokáže, že Bůh existuje – to by pak víra přestala být vírou. Stejně tak ale nikdo nikdy na sto procent nedokáže, že Bůh neexistuje. Obě teorie jsou tedy stejně nepodložené víry – ani jedna není vědečtější než druhá.
A nehledě na to, nakolik přesně víme, jak vznikla Země, z čeho je složené Slunce, či jak se počíná nový život, tak mě nepřestane naplňovat údivem, jak je to všechno možné („jak“ v onom transcendentálním smyslu, tedy ne jen ve smyslu „jakým způsobem“).
Jak to, že z dvou buňek se nakonec narodí člověk, že z reakcí pár plynů je žhnoucí Slunce, že všechno na světě do sebe tak skvěle zapadá… Ano, i když bych před sebou měla vypsané všechny vzorečky plynů, ze kterých se skládají hvězdy, tak mě pohled na ně nepřestane uchvacovat, stejně jako pohled na západ slunce či na blesky za letní bouřky – je to dost patetický závěr, ale je to tak…
…a proto na konec o něco méně patetický a o něco více vtipný nápis na tričku:
„Bůh je mrtev“
Nietzsche, 1883
„Nietzsche je mrtev“
Bůh, 1900