Největší festival balkánské dechovky v nejmenším srbském městě. Tak by se dal nazvat každoroční festival v Guči, v regionu Dragočevo uprostřed Srbska. Z malého městečka, které má jinak kolem tří tisíc stálých obyvatel, se na pět dní v roce stane takřka velkoměsto s více než půl milionem návštěvníků. Letos, kdy festival slavil padesáté výročí, trval dokonce dvojnásobně dlouho a přilákal i téměř dvojnásobek účastníků, tedy víc než 900 tisíc.
„Myslím, že nikde na světě není nic podobné Guči. Pocházím z dolního Rakouska a tam máme spíš lokální zábavy. Ale tohle je neuvěřitelné. Jsem ráda, že tu poznám trochu víc slovanského ducha,“ říká návštěvnice z Rakouska Francizska Ruckerová. Prošedivělé vlasy naznačují, že festival není jen pro rozmařilou mládež, i když mladší generace mezi návštěvníky samozřejmě převažují. Nahrává tomu i fakt, že na festival se neplatí žádné vstupné, pouze poplatek za parkování a spaní.
„Mladí tvoří většinu návštěvníků Guči a my se jim snažíme víc a víc přizpůsobovat i program. Příští rok bude festival trvat klasicky pět dní jako v minulých letech,“ říká ředitel městského kulturního centra Adam Tadić. Organizátoři festivalu jsou hrdí, že se se sem každoročně sjíždí na tisíce zahraničních návštěvníků a často se považují za něco jako spasitele srbského turismu.
Vroucí ulice
Během festivalu se ulice zaplní návštěvníky popíjejícími pivo Jelen či Lav, stánky prodávajícími typické pochutiny jako je burek či pljeskavica (srbský hamburger), pasulj (fazolová polévka) nebo vařenou kukuřici. Již tak dost od sluníčka rozpálené ulice jsou všudypřítomnými grily i otevřenými ohni ještě horčí, pročpělé pachem piva i opékaného masa prasat a jehňat točících se po celý den na rožni. Oblíb
ené je ale i zboží jako trička s nacionalistickými nápisy, sladkostmi či roztodivnými suvenýry od jugoslávských vojenských čepic po speciální festivalové vuvuzely.
„O festivalu jsem se dozvěděla od přátel, viděla jsem i film Guča,“ říká Francizska. Film Guča vznikl v roce 2006 a vedle snahy dvou mladých hudebníků vyhrát nejvyšší ocenění festivalu, tak zvanou zlatou trumpetu, popisuje i lásku cikánského muzikanta k dceři jiného „bílého“ hudebníka, které – jak už to tak bývá – okolí příliš nepřeje.
Kalašnikov!
Zpocená těla se na sebe tlačí, všichni se snaží protlačit vraty fotbalového stadionu, kde se má večer zdarma konat koncert známého srbského hudebníka Gorana Bregoviće. Ve vlnách se daří několika účastníkům proniknout dovnitř, jiné zase posune dav více dozadu. Čekání se ale nakonec vyplácí a všichni se na několik desítek metrů dlouhé i široké fotbalové pole dostávají. Zelená tráva dostává pod dusáním lidí pořádně zabrat.
Za chvíli už se rozeznívají první tóny trubek a tisíce lidí kříčí společně s hudebníky refrény písní „Gas, gas, gas…“ či „Kalašnikov!“. Přitom se podle svých prostorových možností vlní do rytmu udávaného žesťěmi, polévají své sousedy pivy v plechovkách drženými v rukách nad hlavou a mávají velkými červenomodrobílými srbskými vlajkami.
Nacionalismus na každém rohu
Záplava srbského vlastenectví či chcete-li nacionalismu je všudypřítomná na celém festivalu. V ulicích potkáte štíhlé dlouhovlasé dívky v červenomodrobílých topech s nápisy „Srbija“, kluky v khaki jugoslávských vojenských čepicích či v
červených tričkách s bílou dvojhlavou srbskou orlicí. „Nacionalistické suvenýry kupují hlavně Srbové,“ říká jedna prodavačka ve stánku, který je podobnými tričkami a srbskými vlajkami doslova obložen. Na otázku, zda Srbové těžko nesou nezávislost Kosova, kterou v červenci, necelý měsíc před festivalem v Guči, potvrdil i Mezinárodní soud v Haagu, mávne rukou a pronese, že Srbsko jde dál a Kosovo ať si jde svou cestou, když chce. Zatrpklost je však v jejích slovech přece jen cítit. Většina Srbů vnímá Kosovo jako srdce a duši svého národa, který se tu ve středověku usadil a v roce 1389 byl poražen Osmany v bitvě u Kosova pole. To uvrhlo srbské království na pět století pod nadvládu Osmanské říše. Nezávislost Kosova vnímá většina Srbů jako neprávoplatné odtržení části svého území.
Zapoměňte však na nějaké nápisy typu „Kosovo je Srbsko“. Na Guči se politické problémy neřeší. Guča je festivalem zábavy. „Žije se jen jednou.“ To je oficiální heslo festivalu a podle toho se i většina návštěvníků řídí. Do pozdních nočních, resp. brzkých ranních hodin se potácí s několikátou plechovkou piva či flaškou rakije ulicemi a za zvuků trumpet tancují pod sochou trubače na malém náměstí, aby se pak uložili ke spaní buď v provizorním kempu na louce kolem řeky Bjelica či na kopcích kolem města, na zahradě místních snažících se přilepšit ke svým nizkým platům nebo v hotelu „Zlatá trubka“.
„Zůstáváme tu jen jednu noc, protože hotel je po ostatní dny úplně plný,“ říká Francizska. Rezervaci je třeba učinit dlouho dopředu.
Za vším stojí vojsko
Denní program, který se odehrává hlavně na pódiu před místním kulturním centrem je navštěvovaný spíš o něco staršími ročníky. Hlavně ten, který se odehrává dopoledne. Na pódiu se střídají všemožné krojované soubory ze Srbska i jiných zemí, tančící na lidovou hudbu ze svých krajů i na troubení australských domorodců na didgeridoo.
Tradice srbských trubačů se zrodila koncem 19. století ve vojenských kapelách. Brzy se bez trubek neobešla žádná svatba, křtiny, trh či pohřeb. První festival trubačů v Guči se konal v říjnu 1961 na pozemku místního kostela sv. Michaela a Gabriela. Od té doby se festival mnohokrát zvětšil a z kostelní zahrady se přesunul do ulic města, které mu při svém každoročním rozrůstání už pomalu přestávají stačit.
Více fotografií zde