Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Zn. Typický Čech

„Čecha vždycky poznáš. Má dlouhé vlasy, na nohách pohorky a pořád nosí baťoh,“ řekl mi v jedné pařížské kavárně Francouzoslovák Ralph. Nenápadně jsem schovala nohy pod stůl a šoupla tam z dohledu i svůj baťoh.

Je zajímavé, že i když jsme docela malý národ, tak na vtipy o našem národním charakteru a zvyklostech narazíte v mnoha zemích světa. Úsměvná jsou tato klišé i pro nás, protože většinou jsou z velké části pravdivá.
Třeba jednou, když jsme si ve Slovinsku stopnuli asi třicetiletého manažera:

„Odkud jedete?“ udržoval s námi autostopovou konverzaci.

„Z hor.“

Reklama

„Proč vy, Češi, pořád jezdíte do hor? Navíc většinou naprosto nevybavení. Každoročně tu zachraňují Čechy, kteří lezou po ferratech bez jakékoli speciální výstroje, na nohou mají nějaké šlupičky, a pak se diví, že se jim něco stalo.“

V tu chvíli jsme radši mlčeli, neboť jsme si vzpomněli, jak jsme jen pár dní před tímto rozhovorem lezli v dešti, nejištění, s krosnami na zádech po kluzké skále a měli život na vlásku.

Když jsme totiž nad mapou přemítali, kterou cestou půjdeme, dělali jsme si vtipy z označení, že je nějaká cesta obtížná. „To určitě znamená, že je těžká pro „zápaďáky“. Pro nás to bude brnkačka,“ říkali jsme si a smáli se perfektně vybaveným západním turistům s hůlkami, kteří zase trochu nechápavě hleděli na nás v tuzexových šusťákovkách po sourozencích.

V Češích, odchovaných pionýrem, TOMem, skautem, trampy a čundráky, se prostě vytvořil jakýsi mýtus horolezců s nejlepší fyzickou kondicí na světě. Kamarád, co byl na ledovci v Norsku, mi vyprávěl, jak tam byla cedule v norštině, angličtině a němčině upozorňující na nebezpečnost ledovce a pod tímto upozorněním stál český nápis: „Češi, nechoďte bez průvodce!“

Proč zbytečně utrácet za průvodce, když to hravě zvládneme sami? Mýtus nejlepší fyzičky se v nás totiž snoubí ještě s touhou co nejvíce ušetřit, přestože už dávno nejsme nejchudším národem světa. A tak kolují vtipy o Češích, kteří si na dovolenou v Chorvatsku vozí plné kufry masa a o českých turistech, co si sednou na schody kostela uprostřed města, a vybalí si zapařený, týden starý chleba a rybičkou si na něj namažou májku.

„Už se vám smějeme i na Slovensku, protože takhle nešetříme ani my. Navíc u nás, když někdo nemá peníze, tak prostě necestuje. U vás cestují všichni, ať peníze mají nebo ne,“ říkala mi slovenská spolubydlící.

 

Prý z nás byli zklamáni i zahraniční výrobci outdoorového vybavení, protože oproti očekávání, že v Čechách vzhledem k naší lásce k turistice zlomí rekordy v prodeji, nakonec moc nepořídili. Správný Čech totiž dál jezdí do Rumunska se svou starou Gemmou a vojenskými kanadami (i když už se to díky mnoha českým outdoorovým výrobcům mění).

Vlastně „pozápadnělé unijní Rumunsko“ už ale také není tím, čím bývalo – správný Čech si vybírá o něco „méně profláklé“ a dobrodružnější destinace (když opomineme obligátní Chorvatsko). Loni se nám na turecko-iránské hranici celníci divili: „To už jste dnes několikátí Češi. Proč všichni jezdíte na dovolenou zrovna do Iránu?“

Ale Irán, po zjištění, jak je tam všechno dost moderní, už také trochu vychází z módy. Po Podkarpatské Rusi, Rumunsku, Turecku, Sýrii a Iránu je tedy letošním hitem Kavkaz a bývalé středoasijské sovětské republiky, pokud je nepředčí nějaká revoluční země typu Libye či Jemen.

Foto: slovinské Alpy a Rumunsko z archivu typické Češky