Hned na úvod musím říct, že je škoda, že se tak málo lidí v Česku učí německy, když přitom Německo nám má co nabídnout a my máme co nabídnout Německu (ať už v rovině hospodářské, politické či kulturní).
Ať se nám to líbí nebo ne, tak česká, německá a rakouská historie byla po celá století až do roku 1945 česko-německo-rakouskou historií. Vždyť dokonce „největší Čech“ (alespoň podle televizní ankety) Karel IV. je spíš největší Čechoněmec (či Němcočech – záleží, jak se na to kdo dívá, a zda tato otázka vůbec hraje roli). Zrovna tak náš v zahraničí nejznámější spisovatel, Franz Kafka, byl Čechem i Němcem zároveň a striktně oddělovat tyto národnosti znamená zároveň zříkat se poloviny naší historie a mnoha významných osobností, včetně onoho „největšího Čecha“ Karla IV.
K mému podivu však i v mladé generaci často panuje jistý nepochopitelný odpor k němčině, Němcům a německy mluvícím zemím, což má mimo jiné za následek i to, že u mnoha výběrových řízení na studijní pobyty v Německu často převyšuje nabídka poptávku, jako tomu bylo i v případě mého pobytu v Drážďanech.
Možná se ale přece jen „prolamují ledy“. Když jsem byla loni v létě na třítýdenním semináři v Mnichově, jeden německý známý mi říkal: „Většinu Němců a Rakušáků včetně mě překvapilo, jak je u vás v Čechách oblíbený ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Vždyť se u něj spojují všechny vlastnosti, které Češi vždycky nesnášeli – je to aristokrat, emigrant, katolík a ještě německy mluvící Rakušák!“
Hlavně mladé lidi si však tento „vznešený pán“ přesto dokázal masově získat. Že bychom tedy přece jen konečně zapomněli na paušální odsuzování lidí pro svůj původ, národnost, vyznání, majetek či jazyk? Doufám, že ano, protože jinak bychom si zbytečně sami sobě škodili.