BTW není to tak dávno, co jsme od hafánků z volnomyšlenkářské mediokracie mohli v reálu pozorovat nálepkovací ekvilibristiku i vůči Geertovi Wlidersovi. Postupně pod realitou jeho volebního úspěchu a klíčové roli při sestavení nizozemské vlády hafánci dělali mírné pokroky v rámci multikulti zákona. Předevčírem byl ještě extrémista, včera xenofobní populista, dnes kontroverzní… a co zítra? Pod náporem reality tipuji na „svědomí evropské civilizace”…

Připomíná to slavnou sérii titulků tisku po Napoleonově útěku z Elby, které začínaly „Bestie uprchla“, pak ubraly na prosté „Napoleon míří k severu“ a skončily devótním „Jeho císařské Veličenstvo stojí před branami Paříže“.

Války byly v Evropě, ať byly státy spolu či samostatně a naopak tohle je jedno z nejdelších klidných období vůbec.

EU není říše, chybí jí centralizace a jeden národ, který by ovládal ostatní. Úplná federalizace není možná i kvůli ústavám jednotlivých států, které to zakazují (viz např. rozhodnutí něm. ústavního soudu z roku 1993, že Německo smí být součástí EU, neboť EU není Bundesstaat, ale Staatenverbund – zjednodušeně zde http://de.wikipedia.org/wiki/Staatenbund)

Příhraniční menšiny žijí skoro ve všech státech (snad kromě Čech, kde jsme si území přivlastnili dost sporným vystěhováním více jak tří milionů obyvatel, z nichž velká část s nacisty nekolaborovala). Pro tyhle menšiny by byl rozpad EU příležitostí k mnohem větším rozbrojům než teď (samozřejmě i teď jsou spory – spory budou vždycky, bez sporů se nedá žít), protože by státní hranice opět získaly na důležitosti.

Navíc s tím, jak stoupá vliv Číny a dalších zemí, tak v světových jednáních je dobré mít větší váhu, abychom mohli lépe hájit své zájmy. Myslíte, že někoho bude zajímat názor desetimilionové země? Ne, budou jednat nanejvýš s Francií a Německem. Takhle máme šanci se alespoň trochu víc podílet na vyjednáváních (i když samozřejmě se svou rozlohou, počtem obyvatel a malou ekonomikou nikdy nebude ti, kdo určují hlavní směr jednání).

A navíc rozpad Unie může zase rozpoutat chtíč některých větších národů kolem nás si menší zemičku podrobit (ať už ze strany Německa, Ruska, ale i třeba Polska – nového regionálního lídra). Takhle jsme alespoň pod ochranou multilaterálnosti…

Ale samozřejmě v Evropě vždy budou zachovány i identity národní – už jen pro ty různé jazyky a kulturní odlišnosti – a to je přece i heslo EU („Jednota v rozmanitosti“). Já se cítím jako Češka i Evropanka.

A co se týče historie, tak právě historie dokazuje, že v dobách, kdy spolu národy spolupracovaly, tak panoval mír, naopak rozpady celků vedly k válkám. Vliv na sebe jakožto státy budeme mít v Evropě vždy – ať budeme spojeni v EU či nebudeme. A vždy budou mít větší státy větší vliv než státy malé – naopak EU je příležitostí, jak této přirozené nerovnováze dát nějaká pravidla a vykompenzovat ji (a třeba Lisabonská smlouva ji kompenzuje dost zásadně – spočítejte si počet poslanců Německa a Francie v Evropském parlamentu a počet poslanců za země Visegrádské čtyřky a pak to porovnejte s počtem obyvatel)

Federalizace asi možná není, protože zatím v historii vedla k centralizaci, a to si většina Evropanů nepřeje. Nicméně taková „polofederalizace“ podle mě možná je, a to hlavně ve vztahu k ostatním státům světa (společná zahraniční politika, příp. obrana). Uvnitř pak otevřené hranice, společný trh, volný pohyb osob, uznávání studia v zahraničí, podpora výměnných pobytů atd.

…uf, dlouhá reakce:-) Někdy na tohle téma plánuju napsat příspěvek, tak už teď končím, páč musím dělat jiné věci…