ad 1) Dobrá, možná jsem jen trochu paranoidní. Na druhou stranu patrně neexistuje žádné opatření, které by za určitých podmínek nemohlo přinést škodu.

ad 2) Vysvětlím to, co už jsem řekl minule, lépe: Co je to ta potřeba, kterou se oháníte? V jakém smyslu potřebuji rohlík a potřebuji pracovníka? Potřeba je představa užitku/výnosu, která mne motivuje k jednání. Pokud očekávaný užitek z rohlíku je vyšší než užitek z peněz na rohlík, které by mi jinak zůstaly v kapse, koupím si rohlík. Je-li očekávaný příjem z pracovníka vyšší než náklady na jeho placení, najmu pracovníka. To vysvětluje, proč má vliv i malý výkyv ceny – pokud stojí pracovník 100 Kč/hod., nenajmu nikoho, kdo by pro mě vydělával jen 99 Kč/hod., protože bych se dostal do ztráty. Jakmile ale cena práce klesne o to jediné procento, už se mi přijetí dalšího pracovníka vyplatí, nebo na něm aspoň netratím. Nejsou žádné rozdíly „potřeb“ mezi jídlem, prací a čímkoli – všechno se v posledku dá nějak převést na výnosy a náklady.

ad 3) Je mrzuté, že Sedláčkova příšerná kniha se stala takovým hitem – nejprve tedy několik „ad hominem“ k němu (to nejsou argumenty, jen reálie:)): Sedláček je patrně dobrý praktický ekonom (jinak by si ho v ČSOB nedrželi), ale o filosofii, ke které se snaží vyjadřovat ve své knize, neví ani co by se za nehet vešlo a abstraktní teoretické myšlení obecně není patrně jeho šálkem čaje. Když svoji knihu (ve vědečtější podobě) předložil odborníkům na IES jako disertační práci, tak ho vyprovodili.

Jinak k tomu, co z něho citujete Vy: Kdo konkrétně jsou oni metodologicky zmatení šílenci, kteří chtějí vypočítat pokrocenou karikaturu člověka? Dělá to dnes vůbec někdo? Problém pana Sedláčka je právě v tom, že útočí na jakéhosi strašáka (matematickou ekonomii), aniž by bylo jasné, o čem vlastně přesně hovoří – na pomoc ve svém tažení si bere kohokoli, kdo se alespoň zdánlivě (a to kdykoli v průběhu zaznamenané historie) vyjádřil v podobném duchu. To je ostatně patrné i ze složení nesourodé partičky korunované Berkeleyem, na kterou se odvoláváte. Uznávám ovšem, že kdyby S. provedl odborně hodnotnou studii zabývající se nějakým konkrétním současným metodologickým problémem ekonomie, nebyl by z toho asi bestseller:)

ad 4) Totožný problém se strašákem: Která ekonomie to dělá? Předstírá nějaký ekonom, že lidé se řídí pouze peněžními motivacemi? Žádného takového neznám. Ano, existují metodologické programy, které jako cíl ekonomie kladou vysvětlení veškerého lidského jednání za širokého uplatnění matematických metod. V tomto ohledu Vás odkážu na stručné eseje Miltona Friedmana „Metodologie pozitivní ekonomie“ a Garyho Beckera „Ekonomický přístup k lidskému chování“, což jsou brilantní práce, o kterých se dá konkrétně diskutovat. Jinak ekonomové samozřejmě nejsou homogenní skupina a různé školy dospívají k různým pohledům – proto i někteří ekonomové krizi předvídali, jiné překvapila. Kdo byl kdo, se dá dohledat.
Poslední poznámka je k předpovídání: Fyzika nedokáže vypočítat bez aproximací vzájemné působení tří těles. Znamená to, že se nejedná o fyzikální problém, nebo že tělesa ovládají nějací nevypočitatelní duchové? Nemyslím si. Stejně tak nelze vyčítat ekonomii, která je mnohem méně pokročilá než fyzika, protože se zabývá mnohem složitějšími systémy, že nedovede přesně předvídat. Na druhou stranu za normálních podmínek nějak (přibližně) předvídat přece jen dovede, jinak by třeba pojišťovny nebo banky vůbec nemohly existovat.

Na druhou stranu se i já proti některým věcem ohrazuji:

1) Vůbec v článku nepíšu, že „liberalismus zničil Irsko“. Jen předkládám v článku otázku, zda určité konkrétní opatření (extrémně nízké firemní daně) se TAKÉ nezasloužilo na tamní ekonom. situaci

2) Nesouhlasím s Vaším přirovnáním pracovníka k otázce volby mezi rohlíkem a chlebem. Tam totiž jde o volbu mezi věcmi, které vždy potřebujete (ano, teoreticky můžete sice žít i bez pečiva, ale většina z nás si pečivo kupuje). Kdežto nového pracovníka nepotřebujete vždy. Spíš bych tedy jeho cenu přirovnala k ceně např. kola. Když máte dobré kolo a jiné nepotřebujete, pořídíte si ještě „jedno do foroty“, protože je na něj zrovna sleva dvě procenta? (samozřejmě můžete namítnout, že tohle možná platí pro domácí firmy, ale pro firmy mezinárodní, které se mohou stěhovat ze země do země je trefnější Váš příklad – v jedné zemi jim nabízí levnější chleba, v druhé dražší – vyberou si tedy ten levnější). Sice ano, ale opět to podle mě není tak černobílé a navíc je otázka, kolik firem se stěhuje ze země do země jen kvůli tomuto důvodu (a zda je velké stěhování firem žádoucí, viz Irsko – ale Váš argument o jednotné měně beru. Nicméně podobné krize nastávaly v minulosti i v zemích, jejichž měna nebyla svázána s ekonomikou rozdílné země).

3) Co se týče přístupu k ekonomii obecně, dovolila bych si citovat pár chytřejších lidí, než jsem já (všechny citace jsou přebrány z knihy Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla:
„Nekritický entusiasmus matematického formulování má často tendenci zakrývat klíčové obsahové nuance argumentace, která probíhá za fasádou algebraické symboliky a ‚jistoty‘ (…) v žádné jiné oblasti empirického výzkumu [jako v ekonomii] nebyl použit tak masivní a sofistikovaný aparát s tak irelevantními výsledky. (…) většina z nich [ekonomických modelů] je jen bezmyšlenkovitě hromadně produkována bez jakékoli praktické aplikace.“ Wassily Leontief (citováno v knize T. Sedláčka, s. 196)

„Ekonom Piero Mini si všímá pozoruhodné skutečnosti. Newton potřeboval řešit fyzikální problém, a tak si sestavil vlastní kalkulus. Vynalezl svou matematiku tak, aby jako nástroj vyhovovala pozorovaným faktům, aby si zjednodušil práci a aby se mu s fakty dobře pracovalo. Ekonomie se, zdá se, občas dopouští pravého opaku. Tvoří si svět (a člověka) tak, aby vyhovoval matematice.“ Sedláček, s. 193

A nakonec:
„Doufat, že zmnohonásobením nebo zdokonalením svých analytických schopností budeme s to poznat ducha jako trojúhelník, je tak absurdní, jako kdybychom doufali, že uvidíme zvuk.“ George Berkeley (citováno v knize T. Sedláčka, 194)

4) A tohle vidím jako zásadní problém ekonomie. Že v člověku vidí jenom onen stroj, který si počítá, kde ušetří korunu a kde ji získá, aniž by se dívala na jeho motivace (neekonomické motivace). Jenže abstraktní duch a neekonomické motivace (tedy v jistém smyslu iracionální věci) nelze vyjádřit matematicky. A tak budeme radši předstírat, jakoby neexistovaly a jakoby jedinou součástí člověka byl racionální (a především ekonomicky racionální) rozum.
Paradoxně mnohdy však bývají ekonomicky úspěšné věci, od kterých by to člověk nikdy nečekal (ať už jde o lidi, firmy či bizarní projekty… ). A pak hned přispěchá ekonomie a vše zpětně krásně vysvětlí (tahle firma je úspěšná proto a proto, tahle ekonomika proto a proto, růst či krize nastala z těchto a z oněch důvodů…) Zajímavé však je, že ve velké části případů ekonomie nedokáže tyto jevy předpovědět předem (kolik ekonomů například varovalo před světovou krizí?)
Já tu neschopnost předvídat ekonomii nevyčítám (právě z důvodů, které jsem uvedla – člověk není stroj). Nicméně ať si pak nehraje na neomylnou exaktní vědu blízkou fyzice, ve které existují jediné možné pravdy a ten, kdo je neuznává, je blbec.

1) Je třeba se ohradit proti používání spojení „liberální ekonomie“, které sugeruje, že existuje ještě nějaká jiná ekonomie, podle níž vysoké odvody na zaměstnance zvyšují zaměstnanost a vysoké zdanění konkurenceschopnost. Žádná taková alternativní ekonomie neexistuje a polemika předestřená v článku se opírá především o nadměrně zjednodušený obraz reality – viz dále.

2) Analýza provedená v článku se zpravidla omezuje na porovnání dvou číselných veličin, přičemž se ignoruje veškerý ekonomický kontext, ale závěry jsou vztaženy obecně na celý tento kontext. Například nízká korporátní daň (nasazená v Irsku) je sice z obecného hlediska ideální prorůstová politika, ale v kombinaci s nemožností korigovat úrokové sazby (kvůli členství Irska v eurozóně) se může stát zdrojem vážných nesnází atd. atd. Zploštit komplexní problém do floskule: „Liberalismus zničil Irsko.“, je spíše důkaz typu „Kdo chce psa bít…“. Argument se skandinávskými zeměmi je podobně plochý a nekonkrétní.

3) „Z čeho například vyvozují, že když se zaměstnavatelům sníží o jedno procento odvody za zaměstnance, tak se tím sníží nezaměstnanost? Z toho, že zaměstnavatelé „logicky“ naberou nové pracovníky? Vždyť kdo bude platit zbylých 99% mzdy zaměstnance? Zaměstnavatelé, ne stát. Tak proč by měli nabírat nové pracovníky, když na tom i přes zlevněné odvody stále víc tratí než získají? Ten, kdo nového pracovníka potřebuje, přijme ho nehledě na „procento sem, procento tam“. Naopak ten, kdo ho nepotřebuje, nepřijme ho, ani kdyby se mu odvody snížily o deset procent.“ – Cituji celou pasáž, protože ukazuje velice vážné neporozumění základním zákonitostem ekonomie (pardon, ale je to tak). V podstatě se tu jedná o argument, že poptávka není funkcí ceny (= nezávisí na ceně). Že je takový argument evidentně nesprávný může každý nahlédnout už při zvážení svého vlastního spotřebního chování – stoupne-li cena rohlíků, koupím si jich méně, nebo je budu substituovat chlebem. Zaměstnanci se v tomto ohledu od rohlíků nijak neliší. Pro exaktnější nahlédnutí podstaty problému by bylo nutné vstoupit na půdu ekonomické teorie, zabývat se mezními příjmy a mezními náklady atp.

4) „Další oblíbenou frází mnoha ekonomů je, že nízké firemní daně zvýší konkurenceschopnost. Je to opravdu tak zázračně jednoduché? Jaktože tedy Irsko se svými 12% či Maďarsko s 15% zbankrotovalo? Není lepším receptem na konkurenceschopnost radši stabilní ekonomika bez výkyvů a především snaha o snížení korupčnosti prostředí, aby se firmy nemusely obávat ušlého zisku, když samy odmítnou podplácet? Nevyplatí se také spíš investice do vzdělání, výuky cizích jazyků, infrastruktury…?“ – Tady se míchají dohromady nejen jablka a hrušky, ale i další ovoce. Leda by se snad autorce podařilo prokázat, že nízké firemní daně jsou zdrojem korupce a nevzdělanosti.

Bylo by toho asi více, ale toto mi přijde jako hlavní bludné balvany.

Zkusím se vyjádřit tak nějak k většině bodů, co tu zazněly:

1) Malá porodnost
-souhlasím, pane Horský, že je to problém a mělo by se zamýšlet na tím, jak ho řešit. Myslím, že by vůbec neškodilo zkrátit mateřskou na rok a zřídit víc školek a jesle. Klidně by se mohla i víc podporovat rodičovská dovolená otců – např. první půlrok či rok žena, druhý půl rok či rok muž, pak do školky. Mnoho žen nemá děti, protože nechtějí vypadnout na deset let z práce. Je to možná trochu sobecké a kariéristické, ale těžko tyhle argumenty mohou ženám dávat muži, kteří by na rodičovskou dovolenou nikdy nechtěli jít a zajímá je hlavně jejich práce.

2) Jak promítnout počet dětí do důchodů?
Jednak bych zrušila předčasný odchod do důchodu za počet dětí, protože počet dětí a to, kdy odejdu do důchodu nemá moc věcnou souvislost (strhaný je člověk ze zaměstnanecké práce stejně jako z rodičovské práce – záměrně nechci užívat slova „dovolená“)
Naopak bych mnohem víc podporovala daňovou asignaci. Tzn. abych mohla rozhodnout, že třeba tři procenta z mého platu půjdou přímo jen mým rodičům (a o to méně půjde na jiné odvody). Tím pádem bychom se sestrami mohly rodičům přilepšit devíti procenty ze svého platu k jejich určitému důchodovému minimu placenému ze všeobecného průběžného systému. Ti, kdo děti nemají, by si mohli tato tři procenta či více spořit během života v důchodových fondech. Pro každého by tak byla zachována volba – buď budu mít děti, na kterých během života „tratím“ jejich výchovou, ale zase mi pak budou přispívat ve stáří na důchod, nebo děti mít nebudu a peníze budu šetřit ve fondech (ve kterých by samozřejmě mohou spořit i lidé s dětmi). Takže všeobecný minimální důchod + co kdo naspoří v dětech či fondech (s tím, že v obojím je jisté riziko nejistoty – děti na mě mohou zanevřít, fondy zase mohou zkrachovat atd, jak jsem psala v článku)

3)´Nedostatek techniků
Ano, pane Horský, máte celkem pravdu. Jednak si myslím, že by na středních školách měla být mnohem zajímavěji vyučována fyzika a matematika a z matematiky by měla být povinná i maturita, protože matika je prostě základem pro myšlení, logiku (a hodí se i v humanitních oborech). Za druhé jsem pro zavedení školného (teoreticky může být odstupňované i dle potřebnosti nových pracovníků v určitých oborech, ale to by bylo moc složité a snadno zneužitelné. I jednotné školné bude lidi motivovat k přemýšlení, co studovat, abych nevyhazoval peníze zbytečně.)
K tomu by ale měl být mnohem více rozpracovan systém stipendií – pro sociálně slabé, pro lidi s výbornými výsledky, ale hlavně pro lidi, kteří jsou nějak aktivní – ve výzkumu, něco vytváří, píší…

To jsme ale v podstatě u amerického systému. Jak jsem psala, mně by takový systém asi nevadil, ale nemysleme si, že je bez much (hlavně teda v oblasti zdravotnictví. Nepojištění v Americe nejsou jen asociálové (nějakou dobu jsem tam žila a nemálo nepojištěných jsem potkala. Naopak „asociálové“ jsou na tom často lépe než střední vrstva, protože mají nárok na Medicaid). Na druhou stranu tam zase asi mnohem víc funguje individuální solidarita. Většina lidí je například členem určité církve, kde se řekne „Betty má rakovinu, je třeba složit se na padesát tisíc dolarů na chemoterapii“ A lidé se složí. Nebo: „Ve vedlejší čtvrti je dost chudých, pojďme na ně udělat sbírku“)
V oblasti zdravotnictví jsem ale spíš asi pro zachování evropského modelu s povinným pojištěním – jen mnohem více definovat, co je standardní zdravotní péče hrazená z pojištění a co už je „něco navíc“).

4) Zadlužení států
Severské státy nejsou zadluženější než jiné. Ale souhlasím s vámi, pane Horský, že celá tahle zadlužovací spirála je hloupá. V určitém případě má zadlužení smysl, jako v případě investic do budoucnosti (u jednotlivců se vyplácí třeba investice do vzdělání, bydlení, rozvoje podnikání…), ale ne zadlužení kvůli „rozežranosti“ (obrazně i přeneseně). Ano, zvykli jsme si v Evropě a Americe na neskutečný blahobyt, který je až nemravný (viz jeden můj starší příspěvek – rozhovor s novinářkou Petrou Procházkovou) a hlavně asi není udržitelný.

4) Rozvoj podnikání
Ano, investice jsou možné jen ze zisku. Zároveň ale ne vždycky je zisk použit do rozvoje. Nejsem pro vysoké firemní daně, ale zase ne pro dumpingové daně vyvolávající nestabilitu ve vlastní zemi i v zemích okolních. Chce to nějaký kompromis dle zdravého rozumu…

5) Jinak souhlasím s Vámi, pane Matoušku, že výdaje státu by se měly zprůhlednit a že tu nejsme od toho, abychom státu sloužili, ale od toho, aby stát sloužil nám. Jenže protože ve výsledku stát jsme zase my, tak je to vlastně začarovaný kruh… Každý by měl nést zodpovědnost za sebe a své okolí – a to začíná u těch nejmenších věcí: že uklidím po svém psovi a nebudu čekat, že to za mě uklidí státem placená úklidová firma (a stejně tak že budu uklízet kolem svého domu a vůbec všude ve svém okolí), že finančně pomůžu rodičům či starým známým a nebudu čekat, že to udělá nějaký anonymní stát, že budu žít zdravě a rozumně a nepočítat, že si prokouřím plíce a pak budu chtít plně hrazenou léčbu rakoviny plic, že budu mít odpovědně rozumný počet manželských dětí a nebudu chtít, ať nějaký anonymní stát mě financuje jako samoživitele/samoživitelku…

Neříkám zrušit všechny daně a sociální dávky nebo naopak zavést extrémní sociální stát – stačil by zdravý rozum, poctivost a umírněnost.

Zkus to s někým jiným: otiskni. Ověř si svý ideje. Sleduju, že se to pořád snažíš hrát jen na blogovou diskusi, kde každý anonymní pazdrát může říct cokoliv. Podepsanej pod svým textem bys byl v jiný situaci – dokud to neuděláš, naser si.

Asi jste měl zůstat u svého prvního příspěvku:
„Skvělé! K tomu prostě není víc co dodat.“
Do něj jste vtělil své komplexní moudro.