Možná, že na Vás text bezmocně působí, já sama se ale za uplakanou panenku očekávající konec světa ani naivku, představující si, že svými plky spasí svět, nepovažuji (naopak bych řekla, že jsem dost optimisticky a aktivně založený člověk (s aktivitou neomezující se na psaní blogu :-).

Článek popisuje situaci, jak se mi jeví nyní, ale souhlasím s Vámi, že věci se vyvíjejí k lepšímu a pevně doufám, že i tato kauza bude dalším impulzem.

Proč sem vůbec píšu články? Nepíšu je sem ani tak pro vylévání svých emocí, jak si možná někteří diskutující myslí. Píšu sem jednak a hlavně proto, že mě psaní baví, pak taky protože mám v sobě kus „literárního exhibicionismu“ a ješitnosti, která je uspokojena zveřejněním „díla“ a jeho přečtením pár dalšími lidmi, kterým text dokonce stojí za to, aby ztráceli čas psaním reakcí (za což děkuji). Takže v podstatě sem píšu hlavně z utilitaristických pohnutek… A pak je v tom asi i jistá dávka idealizmu, že v textech zmíním něco nového a že soustavným psaním se můžu „vytrénovat“ tak, abych třeba časem napsala něco, co bude mít větší přesah.
(druhou otázkou je, zda blogy jsou tím správným místem, kde se člověk „vypíše“, či zda by se daly připodobnit dnes tak populárním talentovým soutěžím, kde člověk získává falešný pocit celebrity, aniž by ještě cokoli většího – a hlavně trvalejšího – v životě dokázal)

Jsem ráda za konstruktivní kritiku textů, ale abych pravdu řekla, tak je mi celkem jedno, co si pan xyz a pan zyx myslí o mé osobě (píšu to trochu sexisticky, protože dle vlastní zkušenosti musím konstatovat, že posměšné příspěvky píší spíše muži než ženy). Jednak mě vůbec neznají a nic o mě neví a druhak už vůbec neznám já je (kromě přiblbé třípísmenné přezdívky).
Tento poslední odstavec si nevztahujte na sebe, ten je myšlen tak obecně.