Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Ruští ochotníci

Pár útržků z cesty do Gruzie, po Gruzii a z Gruzie. Část pátá - o turistice, nedorozuměních a o ruských ochotnícich na hoře Tebulos. Také o Cepínech, Církevních, Pochcáncích a Hipících.

Ta pravá turistika

Jsem ráda, že se v naší skupině sešli lidé, kteří se více méně nebáli občasného zdržení s místními. Nemám totiž ráda takové ty opravdové Turisty s velkým T, kteří se pod převelikou tíhou baťohů plazí jako muly, koukají jen do země a jejich jediným cílem jsou nejvyšší vrcholy. Většinou přiletí letadlem, učením pozdravu v místní řeči ani jiných konverzačních frází neztrácí čas. Neztrácí čas vlastně vůbec ničím. „Zdržení s místními nepřipadá v úvahu. Ztratili bychom tím dva dny, což znamená 42 km a 1600 metrů převýšení, což bychom pak museli rozpočítat do zbylých šesti dní, a to vychází 7 kilometrů a 266,67 metrů převýšení na den.“

Když se jich zeptáte, jaká byla Gruzie (či jakákoli jiná země), tak řeknou, že super, že vyšli na tři čtyřtisícovky, dvě tři a půl tisícovky a dvě tří tisícovky, a že nejlepší z celé cesty byl výstup na nejvyšší horu pohoří, které navštívili, jež měřila 4 246 metrů a 52 centimetrů.

Reklama

Druhým protipólem jsme já s Anežkou, které bychom se zase nejradši zastavily úplně s každým a celý trek vyměnily za pár festivalů, takže to občas vedlo k jistým malým neshodám ve skupině. „Jděte už do prd… s těma svýma Gruzíncema. Mohli jsme být dneska v Tbilisi a místo toho se tu zase vožíráme a ztrácíme čas,“ korigoval nás v Šatili Dominik. No a tak jsme po zkombinování našich povah došli k jakémusi rozumnému kompromisu. Musím ale dát za pravdu Anežce, která jako správná etnografka pravila: „K poznání země nestačí jen poznat její přírodu nebo města. To je sice také důležité, ale zrovna tak je důležité poznat lidi, hudbu, jídlo, dopravní prostředky, jazyk…“

 

Úsměvná nedorozumění

Když už jsme u toho jazyka, tak občas nám připravil docela úsměvné situace. A to jak jazyk gruzínský, tak ruský.

 Například v Šatili k nám jednou ráno přišla Gruzínka s lahví a ptá se: „Cchali?“

„Cože?“ podívali jsme se na sebe s nepochopením.

„Nevím, prej jestli jsme chcali nebo co,“ vysvětluje Pavel.

„No jasně, že jsme chcali, když jsme pochcánci,“ ujišťovali jsme ji (proč jsme pochcánci vysvětluji níže).

Vedle toho jsme jí však dali i vodu, protože jak jsme se brzy dovtípili, že gruzínsky se voda řekne cchali.

 

Ruština nás zase rozesmála u pohraničníků v Girevi.

„Můžeme si tu prosím postavit stany?“ (ptali jsme se rusky)

„Da da, vot tam za stadiónom,“ mávl jeden pohraničník rukou směrem k hrbolatému fotbalovému hřišti s brankami z křivých kůlů.

Takže jsme pak každému malému plácku na fotbal říkali stadion.

 

Rozhovor však pokračoval.

„Je to na hoře Tebulos nebezpečné?“ ptali jsme se pohraničníka, doufajíc, že řekne ano a kluci se tam nebudou chtít vydat.

„Niet, pačemu?“

„No my slyšeli, že se tam střílí.“

„Niet. Tólko ochotnici.“

Dumali jsme, jaký ochotníci můžou asi tak aktivně běhat po nejvyšší hoře Tušetie a střílet turisty, než jsme si vzpomněli na Cimrmana a jeho vystoupení s ruskými ochotníky – myslivci.

 

Jak jsem málem vystoupila na Tebulos

Po zjištění, že na Tebulu střílí jen ochotníci, tedy byli kluci rozhodnuti se tam vydat stůj co stůj. Sportovní Anežka se k nim přidala. Já s Klárou jsme rozvažovaly, nakonec jsme však místo toho bivakovaly pod sedlem Acuntha a Tebulos jsme si nechaly ujít (utěšovaly jsme se tím, že člověk si musí cvičit vůli nejen zvládat překážky, ale i vůli smířit se s tím, že v životě nemůže dosáhnout všeho). Na jednu stranu by mě Tebulos lákal – přece jen moct se před sebou i ostatními chlubit téměř čtyřmi a půl tisíci metry… A na druhou stranu se mi tam nechtělo, neměla jsem žádné vybavení a trochu mě bolela noha, kterou mi nedlouho před Gruzií přejela dodávka (viz článek Střípky z Hamburku). A teď zvážit, jestli Tebulos „vzdám“ z lenosti a pohodlnosti nebo z objektivních důvodů… Dodnes nevím, které důvody to vlastně byly.  Nu což, nelituji.

Kluci s Anežkou tam nakonec taky nedošli (alespoň ale byli v čtyřech tísících metrech). Podle čtyřicet let starých sovětských map totiž měla být hora pokryta ledovcem, jenže tam po něm nebylo ani památky a místo něj klouzali po drolivé břidlici. Blázni.

 

Cepíni, Církevní, Pochcánci a Hipíci

Když už na Kavkaze narazíte na nějaké turisty, můžete s poměrně velkou pravděpodobností očekávat, že se jedná o Čechy. Tohle se mi na české povaze děsně líbí – jací jsme dobrodruzi, přestože sami nemáme ani velehory ani moře. Nemáme moře a přitom se jako snad jediná země na světě zdravíme námořnickým pozdravem „Ahoj“! 

My už jsme těm skupinám pak dávali různé přezdívky, abychom se v nich vyznali – např. Cepíni (skupina asi deseti kluků především z Moravy) či Církevní (skupina, jejíž členy znala Klára z kostela na Hájích). Sami jsme si říkali Pochcánci, což vzniklo z hlášky mého tatínka, který jednou komentoval mé a sestřino neustálé nutkání na záchod slovy: „To snad není možný. Vy jste ale pochcánci!“ Cepíni nám ale prý říkali Hipíci, jak se v Tbilisi přiznali (nebyli jsme očividně jediní, kdo ostatní skupiny přezdíval). Prý podle kytary, dlouhých vlasů a květovaných kalhot, co měla na sobě Anežka.

„Kam pojedete příští rok? Nepojedete ty hipísácké tři K?“ dělali si z nás srandu.

„Káthmándú, Kalkata a… jak je to třetí?“ nemohli si vzpomenout.

„Králíky!“ vykřikla Anežka, která má v Králíkách chatu.

„No jasně, to musíme jet! Káthmándú, Kalkatu a Králíky,“ ujišťovali jsme je a vzájemně jsme se pozvali na gruzínské afterparty.

Tak myslím, že už máme plán na příští rok…

 

Předsudky vůči „církevním“

Klára znala vedle Církevních ještě asi dvě další skupiny, které jsme v Gruzii a poté v Rumunsku potkali. Většinou z kostela, z různých duchovních akcí, z křesťanských škol (Křesťanské či Arcibiskupské gymnázium) či ze skauta. Já ty lidi moc neznala, protože křesťanského školství jsem byla ušetřena, se skautem jsem to dlouhou dobu taky moc nepřeháněla (i když jsem tam chodila) a na duchovní akce jsem na gymplu moc nejezdila, protože jsem se obávala, že tam budou „děsně zbožný lidi“. Odvážila jsem se až někdy ve druháku na vysoké škole, kdy jsem na křesťanském setkání na Velehradě potkala i pár skejťáků a surfařů (pro které jsem měla vždycky slabost), např. sochaře Ondru Olivu, zvoníka katedrály na Velehradě a zakladatele Surf Clubu Velehrad – Surfing s tradiců. Asi je to hloupost, ale od té doby jsem tak nějak ztratila předsudky vůči křesťanům, což zní možná trochu paradoxně, když křesťanka píše, že měla předsudky vůči křesťanům, ale je to tak.

 

Praktické informace:

Trek z Omala do Šatili/Shatili (Omalo-Dartlo-Girevi-sedlo Acuntha-Shatili) trvá asi 5 dní. Pěkné jsou prý i vesničky Diklo a Šenako nedaleko Omala. Před výstupem do sedla Acuntha je třeba přebrodit ledovcovou řeku. Brodit radši ráno, večer je řeka dost divoká a nebezpečná.

Výstup na Tebulos nedoporučujeme, vzhledem k ústupu ledovce je opravdu nebezpečný. Tím se dostávám k faktu, že 30 let staré sovětské mapy nejsou vždy úplně přesné, ale jde to. GPSka se ale možná hodí.

V Shatili (Šatili) se v srpnu také koná festival, bylo tam i vystoupení tanců a patriarchy. Shatili již patří do regionu Chevsuretie a kousek od něj je gruzínsko-ruská (čečenská) hranice. Je to krásné starobylé kamenné město, ve kterém žili lidé, dokud je Sověti násilím nevyhnali do „moderního bydlení“.

Z Shatili může být problém se dostat dál (pokud není festival a nevezmou vás lidé autem). Odvoz se vám snad nakonec podaří sehnat, ale nechejte si raději nějakou časovou rezervu. Navíc cesta z Shatili do města Žinvali trvá asi šest hodin. Z Žinvali do Tbilisi pak už jen asi necelou hodinu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama