Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Moloděc, moloděc!

Pár útržků z cesty do Gruzie, po Gruzii a z Gruzie. Část šestá - o turistech a jejich kolibách, o psech, Svanetii, královně Tamar a o rozbitých hlavách "typických Čechů"...

Turisti, stany a koliby či jak se tomu říká

Spali jsme takhle jednou na loučce u města Poti, když k nám ráno přijde stařík a povídá:

„Pasu tu celý život krávy a najednou koukám, co to tu stojí,“ ukazoval na naše stany.

Reklama

„Pardon, to my se moc omlouváme, my už si to hned sbalíme,“ žehlili jsme si to v domnění, že stařík je naštvaný.

„Ničevo, ničevo. Já se jen chtěl podívat, jestli to jsou ti turisti či jak se tomu říká.“

Podobně jsme se zasmáli i s jednou stařenkou v rumunském Banátu, která nás jednou ráno upozornila: „Běžte rychle do zahrady, rvou se tam v těch vašich kolibách psi!“ (koliby=stany)

 

Psí táčky

Psi se rvali i v Gruzii. Hlavně kavkazští pastevečtí psi, což jsou taková velká chlupatá telata celkem variabilního vzhledu.

Část naší skupiny tato setkání většinou vítala slovy: „Jé, ten je roztomilej!“ Druhá část (Klára) volala z bezpečné vzdálenosti něco ve smyslu: „Běž pryč, ty potvoro!“

 

„Já nechápu, jaktože někdo nemá rád psy. Vždyť člověk a pes k sobě odjakživa patří,“ komentovala to etnografka Anežka a ještě dodala: „Já bych třeba nemohla chodit s klukem, co nemá rád psy nebo se jich bojí. To u mě prostě hned prohrál.“ Klára oponovala (jenže Klára není reprezentativní vzorek, protože nemá ráda psy). Já musela souhlasit, já každýho testuju na našem Tomovi (kříženec ovčáka).  

 

[Psi jsou také skvělý seznamovací prostředek. Když býval Tom za mlada družný, tak jsem znala všechny okrouhlické pejskaře (většinou až na výjimky jen pod jmény psů: paní Persina, paní od Casina, paní Žeryková, Aleš od Fida, Bára od Talbota…). Kroužili jsme ty svý kolečka kolem parku a bavili se o typickejch pejskařskejch konverzačních tématech:

„Žeryk má koukám pěknej letní sestřih,“ povídám paní Žerykové.

„Včera jsme byli u té jeho chovatelky a ona mu to trochu přistříhla, hlavně tady na hřbetě. Ale tuhle za těma ušima se mi to nelíbí, tam mu to vzala moc nakrátko…“ (následovala půlhodinová přednáška o střihání erdelteriérů či o tom, co Žeryk žere a nežere, nebo co zase vyvedl… procházky s paní Žerykovou byly většinou hodinovými monology přerušenými až zdrhnutím Toma nebo Žeryka, které to přestalo bavit… Mě to často přestalo bavit mnohem dřív, jenže nerada přerušuju hovor.]

Ale na ty kavkazské psy radši pozor (hlavně, když vám budou říkat „plochója sobáka“), viděli jsme jednu Izraelku se zafáčovanou půlkou obličeje a kamarádka kamaráda prý zase měla pokousanou nohu…

 

Královna Tamar, zlaté rouno a hrdí Svanové

Onu nebohou Izraelku jsme potkali v nemocnici v Mestii. Mestie je správní centrum Svanetie, regionu na severozápadě Gruzie. Svanetie byla v historii vždy trochu samostatnou oblastí, kterou většinou nepodmanili ani gruzínští pokořitelé (prý ani Sověti zde neměli velký vliv).

Stejně jako v Tušetii jsou zde rozesety strážní věže, do kterých se rodiny uchylovaly v dobách neklidu (Rusko je hned za horami). Také se zde dochovalo mnoho svatyní, ve kterých se mísí křesťanství s animistickým džvarismem – uprostřed svatyně je většinou ohniště, na kterém se obětují zvířata, na stěně jsou zase kříže a obrázky svatých (ženy by do svatyně neměly chodit, alespoň ne před zraky místních). Hrdí Svanové mají vlastní řeč, které ostatní Gruzínci nerozumí, a podle průvodcůp jsou o něco víc uzavření vůči cizincům (nevím, zda je to pravda, ale je fakt, že jsme neměli tu čest, že by nás jako Tušetinci a Chevsuretinci na něco pozvali, ale zase jsme v tom regionu nestrávili moc času).

Do Svanetie se vždy v dobách neklidu schovávalo i zlaté bohatství gruzínského království (jeho krásu je možné zhlédnout v národním muzeu v Tbilisi). Údajně se zde také nachází hrob královny Tamar, skvělé panovnice „zlatého věku Gruzie“ v 12. a 13. století. V hrobu by mělo být nevídané bohatství, ale nikdo neví, kde hrob leží. Při jejím pohřbení bylo vykopáno sedm hrobů na různých místech, aby to zmátlo případné lupiče, a zmátlo to očividně nejen je…

A ze Svanetie snad také pochází bájné zlaté rouno, pro které si do Kolchidy přijel Jáson s Argonaty. Pověst prý mohla vzniknout z toho, že se dřív z řek rýžovalo zlato pomocí ovčí kůže, na kterou se zlatý prach nachytával.

 

Cestovatelské sobectví

Dnes je celá horní Svanetie součástí kulturního dědictví UNESCO, takže sem proudí mnoho turistů, hlavně do údajně nejkrásnějšího města Užguli (které jsme bohužel nestihli navštívit). Proudí sem také peníze od prezidenta Saakašviliho, od USA a EU, za které se opravuje silnice ze Zugdidi do Mestie, nemocnice v Mestii, postavilo se super moderní letiště Královny Tamar a vůbec celá Mestie vypadá jako jedno velké staveniště. Když to člověk vidí, tak se v něm mísí radost z toho, že místní tu budou mít jednodušší život, že budou mít všechno to, co je pro nás samozřejmostí, a zároveň trocha cestovatelské sobeckosti, že mizí nenarušený cestovatelský ráj a místo toho vzniká turistické středisko. Jsou to složité otázky, které jsme pak řešili i při návštěvě Banátu. Jenže člověku se to kecá, když sám si žije v přepychu a do těchto „civilizačními výdobytky nezkažených“ oblastí jede na tři týdny. Pokochat se indickými slumy, vyfotit si domordce, projet se koňským povozem, vyzkoušet si žití bez vody a elektřiny v nedostupných horách – „zážitková turistika“… Asi by se měl člověk nejdřív zamyslet, jestli by v tom chtěl a dokázal žít celý život, než bude rozumbradovat o globalizaci, jež kazí svět.

 

Jeden zážitek z repertoáru „typických Čechů“

Pozn. pro malé představení „typických Čechů“ opět odkazuji na svůj starší článek Zn. Typický Čech.

Udělali jsme si výlet k ledovci Chalati vzdálenému asi dvě hoďky od Mestie. „Pozor, v létě padají z ledovce kameny!“ psalo se v průvodci Lonely Planet. Jenže psát se s tímhle upozorněním pro Čechy je asi stejně marný jako psát se ve Finsku s českou cedulí: „Češi, nechoďte na ledovec bez průvodce, hrozí vám strašlivá smrt!“ (to tam prý je takhle napsáno, tvrdil jeden kamarád. Já tam nebyla, tak nevím.)

 

Takže jsme se s nadšením fotili u ledovce, s ledovcem, pod ledovcem… Dokud Jirka najednou nazvolal:

„Rychle, pryč!“

My si říkali, co zas blázní, protože on občas bývá dost zodpovědný a opatrný (např. má helmu a dokonce ji i používá).

„Dělejte! Padá kamení!“

To už jsme trochu rychleji vylezli zpod ledovcové jeskyně a najednou koukáme na jeho rudou ruku, kterou si právě prohrábl vlasy, a vzápětí vidíme i rudou hlavu (výjimečně neměl helmu).

Pár vteřin po tom, co mu na hlavu spadl kámen o průměru asi dva centimetry, který mu udělal díru do hlavy o velikosti průměru kamenu na druhou (4 cm), dopadl na to stejné místo kámen o velikosti rány na druhou (16 cm). Fajn. Tak právě s ním mohl být na místě amen, zamrazí nás a děkujeme Bohu, že ho ještě na světě na periodu o délce x ponechal.

Rychle jsme běželi ke krosně s lékárničkou a Jirka šel statečně s námi, protože ani nebyl v bezvědomí a pořád nás ujišťoval, že je všechno v pohodě, že ho akorát štve, že z něj děláme maroda (nás vedle toho štvala akorát ta jeho skalpovaná lebka). Ono mu vlastně ani nic jiného nezbývalo, než jít s námi, protože jsme neměli signál a vůbec – přece nebudeme platit spoluúčast za převoz vrtulníkem (jsme totiž šetřiví Češi). Rezolutně jsem musela odmítnout nabídku, abych mu hlavu zašila („Představ si, že šiješ psa.“). Možná někde v Himalájích bez možnosti převozu do nemocnice bych se odhodlala – jednoduchým uzlíčkovým stehem bych mu udělala suturu v parietální oblasti (teoreticky to zní krásně jednodušše), ale vzhledem k tomu, že jsem zatím zašívala jen nohy psích kadáverů, jsem si na tu Jirkovu hlavu netroufla.

Došli jsme na stanici pohraničníků, kteří zavolali z Mestie sanitku. „Jo, loni tu jednomu Čechovi taky spadl na hlavu kámen,“ informovali nás hned (dodaje něco o tom, že Češi jsou náruživí alpinisti, co tu lezou po každým šutru, který jim pak občas spadne na hlavu).  

Asi po hodině se dokodrcala sanitka podobající se té ze stejnojmenného seriálu („Můj čas, je pouhopouhé prozatím…“ vzpomněla jsem si na srdceryvný doják Zagorky s Kotvaldem a Hložkem).

Narvalo se nás tam všech šest. Zdravotníci se na Jirkovu hlavu ani nepodívali. Když jsme ale viděli ten jejich kufr, co vypadal stejně jako tátův kufr na nářadí, tak nám to ani moc nevadilo. Na té drncavé cestě jsme lítali nahoru a dolů a čekali, kdy si další člověk skalpuje hlavu o strop vozu. Po asi půl hodině jízdy jsme přibrali další pasažéry. Když jsme se blížili k nemocnici, sedělo nás v tom voze celkem třináct plus jeden řidič.

Nemocnice se právě rekonstruovala za pomoci US Aid (díky, Ameriko!). Byla skromně, ale čistě zařízená. Přijal nás milý pan doktor, který prý už 48 hodin slouží. Máme počkat asi hodinu a půl, než se mu vysterilizují přístroje. „Loni jsem tu taky šil jednoho Čecha, co mu spadl kámen na hlavu, a když jsme mu pak chtěli dát léky, tak pořád jen říkal: Ne, ne, žádné léky, jen pivo, pivo!“

Tvrdil nám mezitím lékař a dokresli tak v našich hlavách klišé „typického Čecha“, co tu byl před námi, k dokonalosti.

A pak Jirkovi v lokální anestezii tu hlavu úhledně zašil a konstatoval při tom nakřápnutí temenní kosti. „Moloděc, moloděc!“ chválil ho pořád během operace, protože Jiří ho naoplátku ujišťoval, že to vůbec nebolí. Moloděc (borec, frajer) je vůbec v Gruzii dost oblíbené slovo.

Pak tam zůstal ještě přes noc na pozorování, jestli nemá hematom (nejbližší CT totiž bylo v pět hodin vzdáleném Zugdidi).

Další den jsme se sbalili, zaplatili za kvalitní ošetření i s převozem a hospitalizací v přepočtu 1000 Kč (v Lonely Planet psali, že občas se doktoři snaží cizince natáhnout a dělat všemožná zbytečná vyšetření, ale nám se to teda nestalo. Možná už je to taky nějaká zastaralá informace. Ono však nebylo ani moc přístrojového vybavení na zbytečná vyšetření…) a chtěli odjet stopem do Zugdidi. Pan doktor, který tou dobou byl už asi 66 hodin v práci (za plat 400 dolarů měsíčně), to rezolutně odmítl, hlavně když viděl, že krosnu Jirkovi neseme jen za roh (aby se neřeklo) a pak jsme mu ji chtěli bez řečí nahodit (aby ho neštvalo, že z něj děláme maroda). Tak nám radši sehnal odvoz a šel léčit další pacienty. Didi Madloba!

 

Praktické informace:

Do Zugdii jezdí z Tbilisi vlak za tuším 15 larů na osobu (lůžkový). Jezdí denní a noční vlaky, noční prý bývají plné, tak je dobré si vlak alespoň den předem rezervovat (vyjíždí kolem 22 a jsou tam asi v 6).

Ze Zugdidi jezdí do Mestie maršrutky (hlavně ráno, pak už moc ne). Cena asi 20 larů na osobu. Cesta trvá asi 5 hodin, ale možná se to zrychlí s novou silnicí. 

V Mestii je mnoho obchodů a ubytovacích zařízení, restaurace i turistické informační centrum. Spát se ale dá i kdekoli volně v přírodě (asi 4-5 km za městem je stará turbáza, u které je i pramen). Nachází se tam také svanské etnografické muzeum, které však bylo v době naší návštěvy v rekonstrukci, takže jsme viděli jen svanskou věž a dům (vstupné snad 2-3 lary).

Z Mestie se dá dojít pěšky (snad za dva dny) do Užguli nebo tam dojet maršrutkou (prý asi 5 hodin, cena snad 30 larů na osobu).

Zpět do Zugdidi odjíždí každé ráno v pět maršrutky z náměstí v Mestii, později už je odvoz nejistý.

Nemocnice v Mestii je čistá, v rekonstrukci, doktoři milí, ale hovoří pouze rusky. Platí se hotově (možno i v eurech), ošetření není drahé.

Pro volání doporučujeme koupit gruzínskou simku – levná je prý Magti nebo Geocell. My měli Geocell, ale často neměl v horách signál. Myslím, že stála 10 nebo 20 larů i s kreditem ve stejné výši. Jedna sms na české číslo stála jen cca 20 halířů (kdyby ještě byly halíře), volání bylo taky levné (z české simky stojí roaming přes 14 Kč za sms a přes 60 Kč za odchozí hovor).

Jinak ještě co se týče vaření v horách, tak nezapomeňte, že pokud poletíte, tak do letadla si nesmíte vzít plynové kartuše! V Gruzii se pak shání špatně, snad někde v Tbilisi je mají, ale my je nepotřebovali a „Cepíni“ je nemohli sehnat, tak jsme je pak museli zachránit před vyhladověním naší kartuší.

Pokud budete jíst v restauracích, tak jídlo je docela levné. Většina restaurací jsou poměrně „nóbl“, nějaké pajzly jsme moc neviděli. Ceny jsou podobné jako v ČR či o něco málo nižší (kolem 100 Kč za hlavní jídlo), kvalita je velmi dobrá. Hlavně si dejte výborné kachetské víno! Z piv mají Kazbegi a ještě nějaké, ale pivní tradice asi v Gruzii není zas tak dlouhá, na etiketě jedné značky stálo: „proudly since 2010″… (v horách se ještě pije domácí pivo ludi zvané také aludi)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama