Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Mezi východem a západem

Pár útržků z cesty do Gruzie, po Gruzii a z Gruzie. Část poslední - o rozlučkové koupeli v Černém moři, o cestě do Istanbulu strávené na záchodku a v harému, o čističi záchodů Pavlovi a o statečné, hrdé Gruzínce Iylii. 

Vše se jednou končí – gruzínské putování i jeho popis. A tak jsme dorazili po měsíci zase na ono místo, kde naše putování po Gruzii začalo – do Batumi. Byla zrovna neděle (pěkný to den na završení). Ráno jsme se zastavili na pravoslavné mši v nedalekém Poti a byli přivítáni celým místním klérem, dokonce jsme každý dostali ikonu Panny Marie a gruzínských svatých, svíci z včelího vosku a láhev mešního vína – tomu říkám vřelé křesťanské přijetí.

No a za západu slunce jsme se už naposledy smáčeli v Černém moři. „Když jsme tu byli před měsícem, tak jsme byli bílí pochcánci bez svalů, co neviděli svět a teď…“ říkala Anežka. I když já si i teda připadám jako bílý pochcánek bez svalů, co neviděl svět (nebo jen hodně malý kousek z něj), i teď. Ale ta cesta za to přesto stála.

 

Reklama

Harém a vůně hajzlů

Na hranicích se nám podařilo překecat jakési turecké řidiče, jestli by nás nepřibrali do autobusu směr Istanbul. Nejdřív se tvářili, že to nejde, ale s Anežčiným úsměvem to dlouho nevydrželi, a brzo už nám ukazovali, kde si můžeme sednout (v autobuse už totiž bylo dalších asi 15 cestujících nad počet). „Tady je jedno místo,“ ukazoval na schody, „tady druhé,“ ukazoval na úložný prostor pro řidiče vedle schodů (nikdy jsem o tomto skrytém pokojíčku netušila), „no a tady je taky místo“ – otevřel dveře záchodku, zaklapl víko záchodové mísy a spokojeně na něj plácl rukou.

…tak tam jsem skončila já. Byla to asi nejdelší souvislá doba, jakou jsem kdy strávila na záchodě (ačkoli jsme se po pěti hodinách střídali). Pavel ležel podivně zkroucen pode mnou a měl akorát hlavu v mém klíně – podobali jsme se jakési karikatuře Michelangelovy Piety, no ale pořád lepší než úložný prostor pro řidiče, kterému jsme pracovně říkali „harém“ – pár hodin v něm s odpočívajícím řidičem bohatě stačilo. Chtěla jsem zkusit něco na způsob Šimkovy a Grossmanovy jízdy tramvají:

„Mělo by se střídat, jsme taky unavení,“ prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. „Samozřejmě, střídat,“ ozvalo se ze všech stran […]

„Chci vystoupit,“ dožadovala se jedna slečna.

„Stanice je zrušena, stavíme až na konečné,“ zněl řidičův alt.

„To je koloběh života,“ prohlásil opět filozof.

 

Jenže když jsem Pavlovi navrhla, ať jde taky na chvíli do harému, tak mi odvětil něco ve stylu : „Ses posrala, ne?“

 Ale ono se mu to taky vrátilo… Spadl mu na hlavu WC čistič a vylil se mu do té jeho frizúry zpevněné mořskou solí à la Oldřich Nový.

„Do prdele! Teď smrdím jak hajzl!“ vztekal se (a mně dřív jeho voňavky vždycky tak voněly).

Radši jsem ten přípravek uklidila z dosahu, nicméně za čtvrt hodinu se ozvalo další klení, protože WC čistič se opět odkudsi převrhl:

„Do prdele! Ten debilní WC čistič se mi vylil do jídla! Skvělý, teď to můžu celý vyhodit.“

Nicméně nic není černobílé, nakonec z toho i profitoval. Na jednom parkovišti se vrátil z veřejných záchodků, kde se obvykle platila za vstup jedna turecká lira, kterou jsme neměli.

„Tak co, platí se tam?“ ptali jsme se ho s nadějí.

„Nevím, u vchodu sedí nějakej dědek, ale já prošel normálně zadarmo.“

„No tak to si asi myslel, že jdeš čistit záchody.“

 

Nechci, aby naše děti musely zažít to, co my

Poslední část té asi šestnáctihodinové jízdy jsem strávila na normální regulérní sedačce vedle jedné mladé pohledné Gruzínky. Bylo mi skoro až hloupé si vedle ní sedat – měla jsem na sobě své olezlé nevkusné outdoorové kalhoty a propocené tričko a ona na první pohled vypadala jako dost fajnová missy se žlutou bižuterií, co si v pravidelných intervalech přepudrovávala nosík.

Ovšem jak naivní byl můj první dojem, protože Iylia Elizaveva z gruzínského města Kutaisi, ač stejně stará (či mladá, záleží, jak se to vezme) jako já, už za sebou měla život, o kterém jsem nanejvýš četla v románech.

Otce ani nepoznala, s matkou žila nejdřív v Gruzii, pak dva roky v Moskvě kvůli válce v Abcházii. V sedmi letech se vrátily zpět do Gruzie, kde bylo vše zničené. Elektřina nefungovala, učila se při svíčkách. Když jí bylo 10 let, poznala na základní škole svou osudovou lásku. Ve čtrnácti jí však zemřela matka, a tak se přestěhovala za svou tetou na Ukrajinu a s milým si pouze dopisovala.

„Když si pro mě teta přijela a projížděla při tom Abcházií, plakala. Už šestý rok tam nefungovala elektřina, lidé neměli co jíst. Neměli nic. Plakala, protože když tu žila dřív, byl to nejbohatší region Gruzie, říkávalo se, že ženy tu jsou ověšeny kilem zlata.“

Na Ukrajině si nejdřív Iylia nemohla najít kamarádky. Smály se jí, že nechce chodit na diskotéky, kouřit, že nechce střídat dennodenně kluky a že si stále píše se svým milým. Smály se jí, když jim říkala, že si pro ni jednou přijede. Když jí bylo 16, tak si pro ni opravdu přijel. A všechny holky jí záviděly jejich velkou lásku.

Vzali se a brzy se jim narodil syn. Teď je mu šest let. Jenže Iylia ho vidí jen jednou za tři měsíce na patnáct dní, jinak ho vychovává tchýně. Iylia stejně jako tisíce dalších Gruzínců pracuje v Turecku. Hlídá tři děti jedné mladé istanbulské rodině – sedm dní v týdnu od rána do večera, po 14 dnech má jednu volnou neděli. Vydělá si za to 450 dolarů měsíčně. Takový plat by v Gruzii jako nedostudovaná učitelka ruštiny jen stěží dostala, pokud by ovšem sehnala vůbec nějakou práci…

 

[“Što vy po profesiji?” brzy jsme si zvykli ptát se pohraničníků, které jsme potkávali na Kavkaze.

“Jurist.”

…právníci, inženýři… často študovaní lidé, kteří akorát nemohli najít práci ve svém oboru, a tak se přihlásili k pohraniční policii.

“Teď už je to s prací lepší, možná už bych jako právník nějakou našel, jenže já už to za těch sedm let od konce studia všechno zapomněl,” říkal nám jeden mladý pohraničník.]

 

„Podívej, celý tenhle autobus je plný Gruzínců, co jedou za prací. Většinou jsou to ženy, protože ty najdou v zahraničí snadněji práci. Jako au-pair a tak. Muži často zůstávají s dětmi doma.“

Autobus byl vskutku plný Gruzínek a Gruzínců.

„Jezdíme pracovat hlavně na Ukrajinu a do Turecka.“

(vida, tak na Ukrajinu… A já si vždycky říkala, kdo jezdí pracovat na Ukrajinu, když Ukrajinci jezdí k nám. A kdo jezdí pracovat do Gruzie? Zdá se, že se celý svět sune na západ. Jen kdesi u San Franciska se ta vlna asi zastavuje – já taky dál na západ nebyla. Ačkoli nevím, kde vlastně západ končí. Kdyby měly rovnoběžky také své póly, tak by to bylo jako Cimrmanovské dilema: „Jdu na sever a už jdu na jih.“ Jenže takhle si každý může stanovit hranici západu a východu jak se mu to hodí, a pak to podle toho taky občas vypadá…).

Takže Iylia teď tři měsíce neuvidí svého syna a půl roku manžela – ten je totiž na vojně a při té nemůže jezdit domů. Jen při minulé Iyliině návštěvě, před půl rokem, mu velitelé vyšli vstříc a na dva dny ho pustili. Až skončí vojnu, asi vstoupí do armády – za 400 dolarů měsíčně. Iylia si chce zase našetřit a otevřít si kosmetický salon. Zve mě na návštěvu, prý u ní můžu bydlet, že navaří gruzínské dobroty. Mám zase výčitky z té jejich pohostinnosti, resp. z té své nepohostinnosti. Možná mám i trochu výčitky, že jsem se narodila tam, kde jsem se narodila. Pro někoho na východě, pro někoho na západě…

„Nechci, aby naše děti musely zažít to, co my. Měli jsme těžký život.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Praktické informace:

Snad už jsem i všechno napsala… Ze Zugdidi jede do Poti maršrutka od nádraží, už nevím, za kolik, ale cca za 10 GEL na osobu. Z Poti jede do Batumi taky maršrutka, snad 5 GEL na osobu. V Poti je kancelář ruské trajektové společnosti (myslím, že se jmenuje Instra, je to kousek od přístavu), ale vypadala celá dost pochybně a lístky byly drahé, tak jsme jeli zpět zase busem a vlakem přes Turecko.

V Batumi jsme si na hranicích stopli autobus za 70 tureckých lir na osobu (obvyklá cena).

Jinak tedy do Gruzie nepotřebujete žádná víza, dokonce ani pas, stačí evropská občanka (pokud letíte, pokud jedete po zemi, tak potřebujete vstupní a výstupní razítko pro ostatní země).

Tady je ještě víc fotografií z Gruzie, koho by to zajímalo. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama