Reklama
 
Blog | Vlaďka Jelínková

Jak jsme jeli do Gruzie

Pár útržků z cesty do Gruzie, po Gruzii a z Gruzie. Část druhá - o návratech na stará známá místa, o křižovatkách světa, kebabu, mravnostní policii a boření předsudků.

Asi stárnu. Už mě totiž těší nejen poznávat nová místa, ale i vracet se na místa stará, již jednou či vícekrát navštívená a zjišťovat, jak se změnila či nezměnila. Mezi taková místa patří i Istanbul. Je to rušná křižovatka východu a západu, kde se to hemží tisícem zahalených žen a tisícem žen v minisukních, jaké by si ani leckterá Evropanka na sebe nevzala (pokud tedy Istanbulanky také nepovažujeme za Evropanky). Bazáry, rozléhající se volání muezzinů a prodavačů v padnoucím západním obleku, kteří vás zvou do útrob svých prodejen koberců na pravý sladký turecký čaj. A spousta prodejních okének s kebabem, ve kterém se také vlastně snoubí východ se západem – pravý turecký kebab prý dřív nebýval v housce, ale normálně na talířku. Pak ale nějaký Turek, který kebab prodával v Berlíně, vymyslel tuto inovaci, aby mu napití dělníci, co přicházeli na noční svačinu, nerozmlátili obchůdek: „Tady to máte pěkně v housce a na shledanou!“

No a tenhle inovovaný kebab, döner a dürüm, se pak kromě Německa rozšířil i zpět v Turecku (a vůbec po celém světě), takže zase jednou východ obohatil západ a západ obohatil východ, jak už tomu na těchto křižovatkách odjakživa bývalo…

Překvapil nás také pohled na plakát v turistických informacích vedle nádraží: byla na něm fotografie zlaté mozaiky Krista z obrovského bývalého křesťanského chrámu a poté mešity Hagii Sofii a pod tím nápis: „Istanbul – inspirujte se.“

Reklama

 

Má osobní křižovatka

Stejnou nostalgii jsem zažívala i v hostelu Sinbad, do kterého nás zavedla Klára s Dominikem poté, co jsme s Jirkou navštívili Harém (s velkým H) a koupili lístky na autobus do Hopy. V tomto hostelu jsme totiž před dvěma lety bydleli v jiné šestičlenné sestavě, když jsme jeli po zemi do Indie. A mně to připadalo fakt symbolický, že tenhle hostel mě takhle provází na všech nezapomenutelných cestách, a že je to pro mě osobně taková křižovatka mezi západem a východem. Skoro nic se tu za ty dva roky nezměnilo – pořád stejně levné a čisté pokoje, snídaně na terase s výhledem na moře zahalené ranním oparem, pořád ta stejná hostelová sorta lidí (kterou blíže popíšu u hostelu v Tbilisi).

 

Jak na nás málem přišla mravnostní policie

Večer jsme se zašli vykoupat do moře, které asi není úplně nejčistší, ale nám to bylo jedno. A taky asi není úplně běžné se v něm koupat, takže všechny ty spořádané rodinky na promenádě na nás trochu udiveně koukaly, ale to nám bylo taky jedno.

Seděli jsme po koupání ještě chvíli na kamenech ve vodě, všichni už radši zahaleni oblečením, ať nepobuřujeme plavkami, akorát playboy Pavel měl pořád jen kraťasy a odhalenou vypracovanou hruď. Všechno to bylo fakt idylický – západ slunce a tak… Teda kdyby nás neotravoval nějaký Turek, co na nás z břehu pořád něco volal a mohutně gestikuloval a ukazoval si na prsa… takže jsme z toho jasně pochopili, že mu vadí, že tu Pavel pobuřuje. „Dělej, Pavle, tak se oblíkni, ať tu nezpůsobujem nějaký pozdvižení.“

„A co jako? Tamhle je taky nějakej Turek svlečenej do půli těla.“

„Dělej, vobleč se! Slyšíš? Nebo na nás ještě zavolaj mravnostní policii.“

A Turek z břehu gestikuloval čím dál víc a my byli naštvaný, že ten náš playboy se chová jak nějakej nevychovanej fracek, co si musí prasadit svou.

Pak ten Turek dokonce seskočil z vysoké betonové zídky a skákal k nám po kamenech a my už byli napjatý, jak tenhle pěstní souboj dopadne.

Jenže když k nám přiskákal, tak jen ukázal na naše věci, co jsme měli položené na kameni – foťaky, plavky a taky Pavlovo tričko – a že si to prý máme radši posbírat, protože právě projela loď a blíží se velká vlna, co by nám to mohla smést do moře.

A my se rozesmáli a děsně mu děkovali, protože jen co jsme si ty věci zvedli, tak opravdu přišla ta velká vlna, která by nám byla odnesla foťáky i s dokladama a pěnezma.

Pak jsme tak ještě chvíli seděli na břehu a jedli nějakej chleba se sýrem a olivama a popíjeli pivo (nebo to možná bylo víno – už si nevzpomínám), koukali do dáli, kde se na obzoru plavilo několik lodí, a řešili jsme, jak byl ten Turek hodný, že to s námi nevzdal i přes naši nechápavost. Jak jsme mu dokonce stáli za to, aby seskočil z té betonové zídky, skákal k nám po kamenech a pak se zase škrábal nahoru… protože to by se nám v Čechách asi nepřihodilo. Vlastně jsme se docela styděli za ty své předsudky a taky za to, že bychom se takhle pro nějaké nechápavé cizince asi nepřetrhli ani my sami.

 

Rušitelé klidu a bořitelé předsudků

No a další den už jsme vyrazili autobusem do příhraničního města Hopa. A opět jsme narazili na své předsudky – čekali jsme nějakou rozhrkanou starou káru, a přitom to byl supermoderní klimatizovaný autobus, kde jsme dostávali zadarmo vodu, džus, kávu/čaj a sušenky. Taky jsme čekali nějaké hlučné spolucestující, jenže jsme tam nakonec byli nejhlučnější my, takže si na nás dokonce jeden cestující stěžoval a my si pak směli jen šuškat. Anežka nám k tomu boření předsudků říkala příhodu, že na jednoho jejího známého hudebníka, co po nocích poslouchal nahlas jazzové desky, si takhle zase stěžovala romská rodina bydlící nad ním, že ruší noční klid. Tak když jsme po těch 20 hodinách strávených v autobuse dojeli na gruzínskou hranici, kde nás čekala super moderní nová budova, příjemní policisté, žádné žádosti o úplatky (kdybychom byli letěli, mohli jsme do Gruzie vstoupit i jen s pouhou evropskou občankou), tak už nás vlastně nic nepřekvapilo. Ani české pivo, které na pláži v Sarpu prodával nějaký místní beachboy.

 

Nyní pár praktických informací pro ty, kdo by se do Gruzie chtěli vydat po zemi (informace budou taktéž vydávány v seriálové podobě):

 

Vlakem do Istanbulu:

http://vlakem.net/praha-istanbul-5-jednosmerne

Nejvýhodnější je koupit si přes internet jízdenku SporoTicket Maďarsko za 19 eur.

V Budapešti-Keleti si koupit jízdenku do Bělehradu se slevou MÁV/ŽS.

V Bělehradě si koupit jízdenku do Istanbulu s tarifem SET (přestup v Sofii). V Sofii dokoupit ve vlaku lehátka za 10 euro na osobu (pozor na falešné průvodčí – nedávat peníze bez rovnou vydaného dokladu).  Cena Praha-Istanbul : 2248 Kč/osoba (bez lehátek). Čas : 1,5 dne a 2 noci (vyjeli jsme v sobotu odpoledne a dorazili do Istanbulu v pondělí ráno). Dobrou stránkou pro orientaci v slevách a jízdních řádech je stránka vlakem.net.

 

Ubytování v Istanbulu :

Velmi kvalitní a levný je hostel Sinbad ve čtvrti Sultanahmet (hned v centru). Cena za noc i se snídaní : 10 euro/osoba. Pokoje po 6 nocležnících.

 

Autobusem z Istanbulu do Gruzie :

Je možné si koupit jízdenku z Istanbulu až do Tbilisi, my však jeli pouze do příhraničního města Hopa za 70 tureckých lir na osobu. Jízdenky se kupují na autobusovém nádraží ve čtvrti Harém. Je dobré projít několik kanceláří, protože ceny se mírně liší v závislosti na vašem smlouvačském umu, vzhledu, pohlaví či co já vím na čem (mezi 70-85 lirami).

Autobusy jsou velmi kvalitní, klimatizované, i s drobným občerstvením a vodou.

Z Hopy jsme jeli autobusem na hranici Cikis/Sarp. Myslím, že to stálo 10 lir pro 6 osob (je to asi 20 km).

Hranici jsme přešli pěšky, protože jsme slyšeli, že autobusy tam stráví hodně času prohlídkou. Žádnou frontu jsme tam však neviděli.  

Vízová povinnost do Gruzie pro občany EU není. Při cestě letadlem je možné jet i s pouhým občanským průkazem (pokud byste však chtěli pokračovat dál – např. do Arménie, tak vás do ní nepustí bez vstupního a výstupního gruzínského razítka v pasu).

Ze Sarpu pak jezdí do Batumi autobusy městské hromadné dopravy č. 101 (cena stála tuším 2-3 gruzínské lary – GEL) nebo maršutky (taxi). Ty pak stojí asi 5 GEL na osobu, opět v závislosti na smlouvání, vzhledu, pohlaví či kdoví čem.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama